Po několika dnech strávených doma v Česku náš SKVčkový tým (Sportovní klub vozíčkářů) opět vyrazil vstříc novým zážitkům. Tentokráte bylo naší cílovou destinací Slovensko, kam jsme vyrazili 7. 8. ve večerních hodinách. Společnost nám dělal Miloš Bauer (vozíčkář), Jirka Bajer (DMO), Marek Hurt (podkolenní amputace) a 5 šikovných asistentů.

Při pozdním příjezdu do kempu v Liptovském Hrádku nás čekalo nemilé překvapení. Personál hotelu vytvořil špatnou rezervaci a neměli jsme kde spát. Problém se však rychle vyřešil a pochybení bylo kompenzováno nocí v hotelu.

Druhý den jsme posnídali a vyrazili splouvat první z naplánovaných úseků Černého Váhu. Auty jsme se přesunuli do Králové Lehoty, kde jsme nafoukli lodě a vyrazili vstříc novým zážitkům. I přes malé množství vody, které nám přisoudilo sucho, jsme si den parádně užili. Ze začátku nám plavba připomínala scény z filmu Cesta do pravěku, avšak po několika kilometrech jsme se opět vrátili do reality. Cikánské osady, kterými jsme pluli, v nás zanechaly smíšené pocity. Cestou nás čekal jeden rozbitý jez, který jsme ze strachu o osobní věci rychle přenesli a pokračovali do kempu.  K večeři nás nemohlo čekat nic jiného než brynzové halušky, které byly opravdu výborné.

Druhý den jsme vyrazili z kempu do Liptovského Mikuláše, kde na nás čekal cvičný kanál. Z původních pěti kilometrů po vodě a jednoho přenášecího jezu se nakonec vyklubalo kilometrů dvanáct a 3 velké nesjízdné jezy. Na kanál jsme však dorazili, i když s menším zpožděním a značnou únavou. Oblékli jsme se do neoprenů a vydali se napospas divoké vodě. Miroslav Dobrovolný a Radek Popovský se ujali přednášky, při které jsme probrali sebezáchranu a záchranu vozíčkářů na divoké vodě. Veškeré nabité zkušenosti jsme si prakticky vyzkoušeli a natrénovali. Na konec jsme si kanál několikrát sjeli i na lodích a za obrovského slejváku naskákali do dodávky a vrátili se do kempu.

V sobotu nás probudilo slunné počasí a vůně vepřového masa, které Miloš připravil k snídani. Poté jsme vyrazili na 100 kilometrů vzdálenou pohraniční řeku Dunajec, která protéká národním parkem Pieniny. Po celou cestu nás doprovázeli místní mládenci, kteří zde v krojích sváží turisty na Plťích – svázané lodě, podobné vorům. I přes zatažené a chladné počasí, které nás provázelo většinu plavby, jsme si náramně užily okolní skály a kopce, které řeku lemovaly. Bohužel Nad Tatrou sa blýská, hromy divo bijů – ke konci našeho putování začalo silně pršet. Za silného deště jsme sbalili lodě a vydali se zpět do kempu Borová Sihoť. Večer jsme trávili u ohně, kde nás na kytaru doprovázel Jirka.

V neděli ráno jsme vysušili a sbalili vodácký materiál, který nám zapůjčilo SVČ Pohořelice, pomalu se nachystali na odjezd a vyrazili na prohlídku Medvědí jeskyně. I přes počáteční obavy průvodců jsme celou jeskyni bez problému absolvovali a překonali veškeré bariéry, které jeskyně nabídla. U výstupu z jeskyně jsme se rozloučili a vyrazili domů obohaceni o mnoho zážitků a poučení mottem: ,,Zážitek nemusí být vždy pozitivní, hlavně že je intenzivní 🙂 “.

Závěrem patří velké díky nejen všem instruktorům a asistentům, bez kterých by tento kurz nebyl, ale i kurzistům, pro které to všechno děláme.

Jaroslav Stříž, SKV Praha