O cestování s Českými dráhami se traduje mnohé, málokdy však to dobré. Kdekoho by to jistě odradilo od tendencí cestovat právě vlakem. Jenže, kdo se bojí, nesmí do lesa. Rozhodla jsem se tedy, že si na ČD udělám vlastní názor. A dovolená v Ústí nad Labem byla ideální příležitostí!

V den D jsme v  5.30 ráno s cestovní horečkou, vozíkem, krosnou a mým doprovodem odjížděly z nádraží ve Slavičíně, jenž připomíná spíš scenérii z hororu a plošinu nevidělo ani z dálky. Spolkly jsme ale slinu hořkosti a o 3 hodiny později již stepovaly na hlavním nádraží v Brně, odkud jsme se nízkopodlažním autobusem přemístily na dolní nádraží. Jakmile náš zpožděný spoj dorazil, cvičně jsme si párkrát zaběhali po nástupišti, protože až do poslední chvíle nebylo jasné, který vagón je pro vozíčkáře. Když jsme ale potřetí sprintovali po perónu, div se přední kolečka nezadrhla, a všichni měli doslova jazyk až na vestě, záhada byla s konečnou platností rozluštěna – třikrát hurá!

Až do Pardubic probíhala cesta hladce, a tak jsem na ČD v jednom kuse pěla chválu. Jenže neříkej hop, dokud nepřeskočíš – v Pardubicích totiž přestala fungovat klimatizace a teploměr ukazoval tropické hodnoty. „V Praze dostanete pití,“ informoval nás průvodčí, zatímco jsme si hromadně otírali pot z čela. Tam na nás však kromě vychlazené vody čekalo ještě další překvapení. Středem pozornosti se totiž stala tříčlenná německá rodinka, kupa jejich zavazadel a pes. „Tě pic,“ říkala jsem si, když jsem sledovala, jak se muž na električáku neumí vytočit v uličce, nervózně cosi pokřikuje a nakonec přejede nové průvodčí nohu.  Atmosféra ve vlaku okamžitě zhoustla a mezinárodní konflikt byl na spadnutí.  Raději jsem si tedy sedla na volné místo poblíž a „kolegovi“ jsem ponechala celý sektor pro vozíčkáře. Místo díků jsem si však vysloužila káravý pohled – ono místo totiž bylo rezervováno. A hádejte dvakrát (no, možná bude stačit jednou) kým. Voni si myslí, že jim tu všechno patří,“ utrousila trefně průvodčí a já se rozhodla, že budu mít jeho pohoršení takříkajíc na háku. Ostatně, místa měl habaděj.

Dovolená utekla rychlostí blesku a před námi byla cesta domů. Karamboly se však začaly kupit již v Ústí. Vlak měl zpoždění, a tak nám ujel i navazující spoj. Ba co víc, další rychlík odjížděl za 3 minuty. V běhu po peróně s vozíkem můj doprovod zřejmě trhnul osobní rekord, ale stihly jsme to. „Zavolám do Starého Města, ať tam na Vás čekají s plošinou,“ přislíbil muž, který mě nakládal do vlaku.

„Sláva nazdar výletu, České dráhy nezklamaly, už jsme tu,“ notovala jsem si v duchu, zatímco jsem, unavená, ale spokojená, vystupovala o tři hodiny později z vlaku. A čert vem ony drobné nedostatky. Nechcete dát ČD šanci také Vy? Nemáte co ztratit a třeba budete, stejně jako já, mile překvapeni.

Magdalena Hanková