Najít v dnešní době dobrého zubaře je nelehký úkol pro zdravého člověka, natož pak pro člověka s handicapem. Já mám postižení III. stupně, a najít pro mě zubaře, který bude ochotný mě ošetřovat, se zdálo jako nadlidský úkol. Co vlastně handicapovaný člověk jako já u zubaře potřebuje? Klid, pohodu (zubař na takového člověka nesmí spěchat) a mít možnost se častěji prodýchat.
Od dětství mám problémy se zuby. Je to především způsobeno velkým množstvím léků, které musím užívat na epilepsii a k tomu všemu se kolem 15. roku přidala osteoporóza (řídnutí kostí), která začala být léčena o pět let později. A zuby se začaly sypat. V horizontu patnácti let jsem postupně navštívila nespočet zubních ordinací. Vždy to bylo stejné. Odmítavé pohledy zubních lékařů a stálé tvrzení, že jsem „neošetřitelná“ dřív, než si mě vůbec pozvali do ordinace. Když už si mě byli ochotni někde nechat a ošetřovat mě, občas někdo spravil nějakou tu plombu, znovu všechny mé naděje ztroskotaly. Znovu a znovu jsem slyšela, jaká je se mnou práce a znovu zaznívala jejich mantra – že jsem „neošetřitelná“. Na tohle slovo jsem začínala být alergická.
Před několika lety jsem byla odeslána na stomatologii do nemocnice u sv. Anny v Brně. Myslela jsem si, že mám vyhráno, když mi paní zubařka, která mě tam odesílala s žádankou tvrdila, že tam jsou na postižené lépe vybaveni. Jaký to byl však šok, kdy jsem znovu slyšela tu známou písničku. Nakonec po dlouhém boji mojí matky (s těžce postiženým se přece nikdo nebaví) jsem nakonec byla přidělena jedné paní zubařce. Během asi dvou let jsem měla všechny plomby spravené a byla chudší o několik zubů. Bylo mi třicet a věděla jsem, že v nejbližší době budu potřebovat můstek. Jednoho krásného dne jsem se dozvěděla, že paní zubařka končí.
Začalo další kolečko. Nikdo mě opět nechtěl. Lékaři si mě přehazovali jeden k druhému a já si připadala jak horký brambor, který si trampové přehazují z ruky do ruky u táborového ohně. Nakonec se mě ujal jeden lékař. Následovalo dalších pár spravených plomb a nějaký ten vytrhnutý zub. Ve chvíli, kdy jsme se začaly s mamkou zajímat o můstek, jsem byla panem zubařem odeslána na stomatologii o patro níž. Tam začali navrhovat jakési řešení, kterému jsem vůbec nerozuměla. V hlavě se mi rozblikalo varovné světýlko! „Proč mi chtějí vyvrtávat všechny zuby a léčit je, když říkají, že jsou zdravé?“ Měla jsem se objednat. Místo toho jsem začala úpěnlivě hledat jiného zubaře a hlavně jinde. Jenže, jak jej najít? Začala jsem obvolávat známé a kamarády. Ani nevím kolik jsem jich obvolala. Jednou to přece musí vyjít! A taky vyšlo.
Jednoho dne mi zavolala kamarádka, že paní zubařka, ke které chodí, mě vezme. Ať se objednám. Stalo se a 13. března letošního roku jsem posbírala všechnu odvahu a vyrazila k nové paní zubařce. Byla ve mně opravdu malá dušička. Bála jsem se, že zase uslyším známou písničku. V okamžiku, kdy jsem byla usazena do zubařského křesla, a byly mi prohlédnuty zuby, jsem uslyšela nečekanou větu. „Tady bude potřeba udělat můstek.“ To byl šok! Nevěřícně jsem se na paní zubařku podívala a zeptala se. „Vy mi uděláte můstek?“ „Ano,“ odpověděla s naprostým klidem paní zubařka. Když jsme jí vyprávěly s mamkou, co jsme prožily, nechápavě na nás koukala.
Dnes po třech měsících od první návštěvy mám hotový celý spodní můstek a jsem nesmírně šťastná. To vše díky lidskosti jedné paní zubařky, která svoji práci dělá opravdu s láskou. Kéž by takových lékařů bylo víc.
Šárka Mrkvičková
