Vše v zájmu dítěte?

22.8.2014

IMG_4631Natálka je krásná, temperamentní dvouletá holčička se zlatými kučerami. Živě pobíhá po kavárně, objímá vodicího psa jednoho z hostů, skáče po sedačce, zkoumá, jak funguje cukřenka. Má před sebou pestrý život, kterým ji budou doprovázet milující rodiče. „Prý je celý tatínek, říkají všichni. Já se vždycky hodně směju. Pak přitakám, že je, i když je adoptovaná,“ usmívá se Klára Pragerová a sundává manželovi Michalovi Pragerovi, který to sám kvůli svalové atrofii nezvládne, z krku telefon. Jak se manželé, kteří jsou už ve světě vozíčkářů díky Pestré společnosti, cestovní agentuře Bezbatour i díky boji proti bariérám v Praze dobře známí, museli probojovat k dceři Natálii?

 

„Už je to sedm a půl let, co jsme se začali snažit počít dítě. To je neuvěřitelné, jak ten čas letí… A co všechno se vlastně za tu dobu stalo. Vždyť malá by teď šla do školy!“ uvažuje Klára. Je zřejmé, že jejich cesta nebyla přímočará.

Rok po svatbě zjistili, že genetické testy vyšly dobře a že plod by nebyl ohrožený dědičným postižením. Radost však vystřídaly nejisté pokusy, čekání… Všechno totiž nešlo podle plánů. Pragerovi se rozhodli zjistit, co se skrývá za neúspěchem. Michal podstoupil odběry spermatu pro vyšetření ve státním ústavu. Už na začátku zažil první z hořkých reakcí okolí, kterých ještě na cestě k Natálce slyšeli Pragerovi v budoucnu desítky. „Když jsme si byli pro výsledky, nejdříve nám řekli, že je vše v pořádku. Radovali jsme se. Pak ale doktor sáhl pro druhou složku, že se spletl. Prý je Michal těžký případ a že oplodnění přirozenou cestou nepřipadá v úvahu. Na druhou stranu by měl být rád, protože co by tak asi na vozíku s dítětem dělal?“ vypráví Michal. Manželům Pragerovým doslova spadla z jeho reakce čelist. Naštěstí se nespokojili s tímto vyšetřením a zašli na soukromou kliniku, kde měli s lidmi na vozíku zkušenost. „Jaké bylo moje překvapení, když mě lékař uklidnil, že je situace naopak lepší, než čekal, že jsem vlastně ještě jura,“ směje se už s odstupem Michal. Pak ale přišly zdravotní komplikace manželky Kláry. Zkoušeli několikrát umělé oplodnění, ale pokusy byly vždy zdlouhavé a neúspěšné.

Obhájci sebe sama

První, kdo přišel s nápadem si dítě adoptovat, byl Michal. „Úplně jsem se třásl, když jsem to ženě s trémou říkal.“ I Klára se musela s nápadem nejdřív sžít. Trvalo jí to půl roku, pak si ale na pražském magistrátu o adopci zažádali.

Čekala je, jako ostatně všechny žadatele o adopci, lavina vyšetření, dotazníků, formulářů, vyjádření lékařů – většina z toho však v jejich případě doprovázena nechápajícími výrazy úředníků. „Když jsme chtěli přijít na seminář o přípravě k rodičovství, ptala jsem se, jestli jsou místnosti bezbariérové. Odpověděli, že samozřejmě jsou. Na místě jsme ale našli deset schodů. Museli jsme to řešit operativně, s pomocí dalších budoucích rodičů… no každý hned věděl, kdo jsme,“ líčí nepříjemné pocity z přípravy Klára.

Každý rodič-žadatel navíc musí projít workshopy a zážitkovými programy, které vedou psychologové a vyhodnocují v nich připravenost páru na adopci. „Na skupinových sezeních se s námi mnohokrát dostaly jiné páry do konfrontace. Nebylo to vůbec příjemné,“ popsal Michal. Do toho ještě vyjádření vedoucích skupiny, že vlastně pro Pragerovi šance na úspěšné vyřízení žádosti je minimální. Dokonce Kláře doporučovali zažádat o adopci z pozice matky samožadatelky. To bylo hodně hořké sousto. „Dívala se tak na nás i ředitelka kojeneckého ústavu. Pořád s námi tak divně komunikovala, snažila se zjistit, co manželovi je. Když jí to pak řekl, tak to vůbec nebrala v potaz. Naopak se velmi nevybíravě ptala, co hodláme v následujícím půl roce udělat pro to, aby byl na tom manžel líp. No myslela jsem, že ji na místě praštím,“ vzpomíná s rozhořčením maminka Natálky.

Co je vlastně překážkou?

Z reakcí sociálních pracovnic, lékařů i úředníků lze vyčíst, jaké šance by měl pár, ve kterém jsou oba manželé postižení. Často se stává, že partneři s postižením po rezolutních negativních reakcích raději žádost o adopci stáhnou. „Já to úplně chápu. Když bych na to nebyl zvyklý a nešel si tvrdě za svým, vzdám to už při prvním klacku, který mi hodili pod nohy. My jsme na to byli připravení, jsme bojovníci. V případě nouze jsme byli ochotní jít až do Štrasburku. Vždyť v Evropě platí Úmluva o právech handicapovaných, kde se jasně píše, že na adopci mají tito lidé stejné právo jako lidé bez postižení,“ dodal Michal.

Co konkrétně uváděli sociální pracovníci jako překážku? Co jim vlastně vadilo na manželském páru, z nichž je jeden z partnerů na vozíku? „Neustále se oháněli mantrou – chceme jen to, co je v zájmu dítěte. Když jsme se ptali, co je v našem případě proti zájmu dítěte, uváděli třeba to, že s dcerou či synem nebudu moct jezdit na lyže,“ kroutí hlavou nechápavě Michal. V zájmu dítěte je totiž podle oficiálních úřadů hlavně materiální zázemí. Jiné hodnoty, které můžou lidé s hendikepem dítěti předat, podle legislativy důležité nejsou. I rodičovská láska se do formulářů nevejde. Navíc, uvážíme-li, že v dnešní době existuje tolik služeb, které dokážou hendikep rodiče překonat (například lyžařská škola, v jejímž areálu otec dítě povzbuzuje), ztrácí na významu i materiální podmínky.

„Nejhorší okamžik nastal, když jsme od sociální pracovnice slyšeli dotaz: ‚A nechtěli byste radši postižené dítě? To by bylo snazší získat. Navíc vy už víte, jak na to…‘ V tu chvíli jsme si mysleli, že zdravé dítě nikdy nedostaneme,“ vzpomíná Klára a utírá při tom Natálce tričko, které si umazala od pití.

Po dvou letech přišla nečekaná zpráva: Máme pro vás dítě, přijďte se podívat na papíry. Pragerovi na nic nečekali, vypravili se na úřad a pak hned do kojeneckého ústavu. Za čtyři dny si museli přeorganizovat život, zařídit, stejně jako ostatní žádající o adopci, dětský pokoj, odejít na mateřskou, nakoupit výbavu… V úterý Natálku poprvé viděli, v pátek už byla půlroční holčička u nich doma. Zázrak.

I když první měsíce nebyly jednoduché, Klára musela sladit péči o dítě s péčí o manžela, musela překonat Natálčiny nemoci hned zkraje, její povahu, kterou ovlivnil kojenecký ústav… To už je ale za nimi a rodince se daří. Momentálně řeší žádost o větší byt, jak sladit práci a Natálku, jak strávit pěkné léto… zkrátka klasické starosti mladé rodiny.

Dvojnásobné štěstí

Oba uznávají, že mají velké štěstí, že vychovávají zdravou holčičku. Když by ještě museli řešit nějaké nemoci nebo stavy spojené třeba s nezdravým těhotenstvím (například syndrom matky alkoholičky), to by pro ně byla ještě větší zkouška. „K tomu štěstí ale nahrál fakt, že Natálku kvůli problémům s občanstvím nikdo nechtěl. Má totiž slovenskou státní příslušnost. No a to může být v budoucnu problém. Když jsme Natálku dostali, nezapomněli nám úředníci připomenout, jaký velký ústupek udělali. Že to vůbec není samozřejmost a že máme být neskonale vděční. Prý to na komisi nebylo jednoduché a možnost adoptovat dítě jsme získali jen s náskokem několika málo bodů,“ dodala Klára.

Na martýrium na úřadech dnes už oba vzpomínají s úsměvem. Jejich dcera prospívá a objevuje svět kolem sebe. Má milující rodiče, psího kamaráda a nadějné vyhlídky. Nechybělo však mnoho a vše by dopadlo jinak. Cestu mohl zkřížit urputnější úředník nebo ignorující lékař, manželé nemuseli mít na boj vnitřní sílu… Pragerovi natvrdo zjistili, že vše je o lidech a všelijaké deklarace a úmluvy jsou bez pochopení k ničemu. Co však dělat, aby se situace změnila? Mluvit o tom, komunikovat, demonstrovat? Je možné, že si pak mantra úředníků „Vše v zájmu dítěte“ i v jiných případech najde svou cestu? Svou pravdivou cestu?

Aneta Vidurová

 

Share

Komentáře

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Povinná pole jsou označena *

*

CAPTCHA


*