Mám za sebou premiéru besedy v ZŠ Drnholec, kterou pořádá Liga vozíčkářů v rámci osvěty v projektu Přisedni si. Cílem je sdělit dětem, co obnáší život s handicapem. Hned napoprvé jsem si odnesl spoustu zážitků a dobrý pocit.

Uspořádali jsme celkem tři besedy, každá trvala zhruba hodinu.  Jako první se v tělocvičně sešli čtvrťáci a páťáci, potom devátá a na konec šestá třída. S patřičnou dávkou nervozity, ale i se super podporou svých kolegů Soni a Igora, jsme besedu zahájili představením naší organizace. Jako první jsme promítli reklamu na Batdoga, což je další projekt Ligy vozíčkářů, který se snaží podpořit výcvik asistenčních psů pro handicapované. Poté následoval film Do Dna.  Při promítání bylo zajímavé sledovat reakce dětí. Některé to moc nezajímalo, jiní nemohli oči odtrhnout od plátna.

Po skončení promítání jsem dostal slovo já. Hovořil jsem k dětem a učitelům o tom, co obnáší být odkázán během pár vteřin na invalidní vozík. Co jsem dělal před úrazem a jaké to bylo po úraze. Co všechno jsem zažíval a taky to, jak se s takovým životní zlomem vyrovnat. 

Po vyprávění svého příběhu, jsem nechal prostor pro diskuzi. Z počátku vládla nervozita na obou stranách, ale během chvíle se objevovaly první otázky. Postupem času jsme se dostali i na to, zda můžu mít přítelkyni, jestli člověk na vozíku vede sexuální život, jaké sporty lze provozovat na vozíku aj. Velice mě pobavil klučina ze čtvrté třídy, kdy se ptal, jestli cítím nohy, a když dostal odpověď, že nikoli, začal mi trhat na holeních chlupy. Největší atrakcí a zábavou pro všechny ročníky byla možnost vyzkoušet si sportovní vozíky na basketbal a z něho hodit míč na koš. Všechny tři besedy byli vedeny otevřeným stylem a osobně si z celé akce odvážím příjemné pocity. Věřím, že si děti aspoň někdy uvědomí, co vše se může stát, když budou dělat věci bez rozmyslu.

Jan Vočka