Před nedávnem jsme uveřejnili článek o různých ručně dělaných vychytávkách, které mohou vylepšit život zdravotně postižených. Na konci článku byla výzva, aby čtenáři posílali vlastní nápady, na kterou zareagovala jedna naše čtenářka. Moc jí děkujeme a těšíme se na další vaše vychytávky.
Pro zdravého člověka je úplnou samozřejmostí jít udělat si jídlo a sníst jej. Neuvažuje o tom. Pro mě to bylo dlouhé roky jen jedno velké přání. Jsem totiž od narození postižená dětskou mozkovou obrnou. Ještě do nedávna pro mne bylo nemyslitelné se sama najíst. Museli mě krmit.
Zlom přišel letos v květnu, kdy jsem byla v doprovodu manžela na léčebném pobytu v Luži – Košumberku. Na individuální ergoterapii mi sestřička ukazovala různé pomůcky pro sebeobsluhu. Nic mě tak nezaujalo, jako pomůcka na držení příboru. Tedy v mém případě lžíce a vidličky. Byl to jakýsi fixační pásek, který člověku pomáhá, aby mu příbor z ruky nevypadl.
Tenhle malý vynález mě doslova nadchl. Sestřička z ergoterapie to se mnou zkoušela nanečisto a když viděla moje nadšení, dokonce obětovala i svůj banán, který mi nakrájela a já jej zkusila vidličkou sama sníst. Povedlo se! Pásek mi byl na dobu pobytu zapůjčen a já se začala pomalu učit jíst. Když jsem odjížděla z léčebny, měla jsem za sebou měsíc „samostatného“ jídla a jeden pásek jsem si dokonce od sestřičky koupila, abych mohla pokračovat i doma.
Z počátku to byl velký boj. Jídlo bylo všude, ale já se nevzdávala. Postupem času se to začalo zlepšovat, když přišly první problémy. Jelikož lžíce i vidlička mají rovnou střenku a já přes ni měla palec, který jsem si vyvracela, začal bolet.
Té malé samostatnosti jsem se nechtěla vzdát. Začala jsem horečně přemýšlet, co by se s tím dalo udělat. Nakonec pomohly kleště a hrubá síla. Na moje přání jsem si nechala natvarovat střenku lžíce a vidličky tak, aby se mi palec nevyvracel a nebolel. Vidlička je záměrně ohnutá dolů pro lepší napichování.
To zdaleka nebyl konec mého koumání. Postupem času jsem zjistila, že při jídle z hlubokého talíře, který mi vyhovuje víc i na druhé jídlo, si vše vyleju na stůl, jelikož nezvládnu mít ruku ve vzduchu. Ruka musí být stále podložená. Začala jsem se při jídle více pozorovat a přemýšlela.
I tento problém jsem vyřešila. Tady pomohla obyčejná deska na poličku, kterou jsme s manželem koupili v Bauhausu. Tam nám ji podle mého přání uřízli. Táta mi do desky vyřízl díru, přesně podle talíře, který používám. Obvod díry oblepil dvoumilimetrovou mikroporézní gumou, aby se talíř neotáčel. Tu také nalepil do míst, kde se opírám rukou. Ruka tak klouže po desce, jen tak, jak má. Gumové prostírání pak posloužilo jako protiskluzová podložka přilepená k dřevěné desce. Tato deska je vyrobena pro levou ruku.
(Šmak)
