Možná právě takto budeme jednou vzpomínat na rok 2020. Řeknu vám, připravoval jsem už opravdu řadu takzvaných bilančních textů a mám pocit, že se mi vždycky ten poslední rok zdál fakt nejtěžší. Už jsem nevěděl, co by ještě mohlo nastat. Tenhle už přece musel být ten nejsložitější …
Ale jak říkala moje babička: „Pic kozu do vazu!“, kdepak nejtěžší! V roce, který je sotva za námi, jsme prožili věci, které jsme si před jejich vypuknutím nedokázali ani představit. Pěkně nás ten rok potrénoval. Zažili jsme karanténu, nemocné kolegy i klienty, roušky, uzavřené služby, povinnost testování, virtuální interní komunikaci v týmu, sociální práci prostřednictvím sociálních sítí, krizovou intervenci na dálku, virtuální intimní poradenství. No prostě spoustu nových věcí.
Upřímně řečeno, nejsem si úplně jist, jestli jsme dodrželi beze zbytku všechna Covid opatření, ale rozhodně jsem si jist, že jsme se věnovali klientům, co to jen šlo. Velmi důležitá je skutečnost, že na veškeré nezvyklosti byl náš tým schopen reagovat a ve vzájemné shodě je účinně řešit. Nikoho z týmu ani z klientů naštěstí nepostihly skutečně vážné zdravotní problémy.
Pro služby jsme našli omezený mód činnosti, ve kterém jsme byli schopni fungovat. Osobní asistenci jsme prováděli i u Covid pozitivních klientů, které by čekal jinak pobyt v nějakém zdravotnickém zařízení. Ten je mnohdy sám o sobě nebezpečnější než nějaký ten “nafoukaný virus”.
Za toto nasazení a obětavost patří velký obdiv a dík našim osobním asistentům!
Udržovali jsme komunikaci s našimi klienty, kteří prožívali ztrátu jistot, mnohdy i strach o svůj život, obavy o své blízké, nedostatek podnětů, ztrátu společenského kontaktu, přerušení nejrůznějších rozvojových aktivit atd.
Podařilo se nám poměrně nečekaně rozjet rehabilitaci pro posílení sebeobsluhy jako novou oblast naší práce a užíváme si zájem klientů. Pracovali jsme na Tréninkovém bytu i nových způsobech sociální práce.
Nezaháleli jsme a rozhodně na rok 2020 jen tak nezapomeneme.
