Slovenští hendikepovaní žijící za hranicemi přicházejí o sociální dávky

Evropská komise hrozí soudem         

Slovenská vláda ochuzuje své hendikepované občany, kteří žijí v zahraničí a přitom stále mají slovenské sociální pojištění, o některé sociální dávky, jež jim podle zákona příslušejí.

Navzdory jasné liteře zákona – „Ľudia poistení v našom sociálnom systéme, ktorí žijú v inom štáte Únie, môžu čerpať dávky pre ťažko zdravotne postihnutých“ – Slovensko nevyplácí mimo své hranice příspěvek na opatrování, na osobní asistenci a příspěvek kompenzující zvýšené výdaje těžce hendikepovaných osob.

Podle Bruselu tak vláda vážně porušuje své povinnosti: „Odmietnutím poskytovať tieto dávky osobám, ktoré žijú v iných štátoch, Slovensko porušuje svoje povinnosti podľa právnych predpisov Únie a odopiera ťažko zdravotne postihnutým dávky, na ktoré majú nárok.“

Na vyjádření jasného stanoviska a nápravu situace má Slovensko dva měsíce – pokud tuto lhůtu nedodrží, Evropská komise může kauzu předložit Soudnímu dvoru EU v Lucemburku.

Slovenské ministerstvo práce nárok na dávky neuznává

Ministerstvo práce vedené Jánem Richterem ze sociálně demokratické strany Smer se podle vyjádření svého mluvčího Michala Stušky domnívá, že hendikepovaní slovenští občané žijící za hranicemi na výše uvedené dávky nárok nemají. „Je to reakcia na názorovú nejednotnosť Slovenska a Európskej komisie,“ vysvětluje Stuška a dodává, že Slovensko v uvedené lhůtě zaujme k celému případu jasné stanovisko. O možnostech nápravy (ani o tom, na jakou stranu by se avizované stanovisko mělo přiklánět) se ale zatím nevyjádřil.

Z čeho ministerstvo práce při svém tvrzení o ztrátě nároku na dávky vychází?

Opírá se o paragraf 42, který nechalo vložit do zákona o peněžních příspěvcích na kompenzaci těžkého zdravotního postižení:

(1) Peňažný príspevok na kompenzáciu sa nevypláca mimo územia Slovenskej republiky. Ak sa fyzická osoba s ťažkým zdravotným postihnutím zdržiava mimo územia Slovenskej republiky dlhšie ako 60 po sebe nasledujúcich dní, peňažný príspevok na kompenzáciu sa odníme a jeho výplata sa zastaví od prvého dňa kalendárneho mesiaca, ktorý nasleduje po kalendárnom mesiaci, v ktorom táto 60dňová lehota uplynula.

(2) Peňažný príspevok na osobnú asistenciu a peňažný príspevok na opatrovanie nemožno poskytnúť, ak sa na osobnú asistenciu alebo opatrovanie fyzickej osoby s ťažkým zdravotným postihnutím poskytuje príspevok alebo dávka rovnakého účelu iného štátu, ktorý je štátom Európskeho hospodárskeho priestoru.

Z toho vyplývá, že hendikepovaní občané Slovenské republiky, kteří vycestují za hranice na dobu delší 60 dnů, mohou o finanční příspěvek přijít. Například slovenští studenti v Česku se tak musejí pravidelně vracet domů, jakkoli komplikované to může být.

Centrum samostatného života na Slovensku eviduje konkrétní případy lidí, kteří se dostali s citovaným paragrafem do křížku. Příkladem je paní s těžkým fyzickým postižením, která chtěla se svou osobní asistentkou odjet na delší návštěvu k sestře žijící v zahraničí. Sociální úřad jí ale pohrozil odejmutím příspěvků na osobní asistenci, pokud do 60 dnů neohlásí svůj návrat zpět na Slovensko.

Absurdita dovedená do extrému

Paní Komanická, také s těžkým hendikepem, dlouhodobě žije v Praze, kde i vystudovala. Úřad jí soustavně zpříjemňuje život eventualitou odejmutí příspěvku na asistenci a nutí ji tak, aby se co dva měsíce vracela na Slovensko. Jako by to nestačilo samo o sobě, vyvstávají další problémy: „Podľa zákona 447/2008 o kompenzáciách som povinná pobývať minimálne každých 60 dní na území Slovenskej republiky, nie som však podľa zákona povinná dostaviť sa na sociálny úrad. Zákon však ani neurčuje, kto môže dokázať a potvrdiť, že som na tom území bola. Mám s tým obrovské problémy, lebo samotný sociálny úrad v tom nemá jasno. Keďže moje trvalé bydlisko je až na juhovýchodnom Slovensku, teoreticky by mi podľa tohto zákona stačilo ísť „len“ niekde na západné Slovensko a získať nejaké potvrdenie, že som tam bola. Problém však je, že o takomto potvrdení „nikdy nikto nepočul“ a málokto je ochotný vydať mi ho. Aj keď som sa teda na území Slovenska vyskytla, nemohla som donútiť náhodný obecný úrad vydať mi takéto potvrdenie, pretože na to nemá žiaden oficiálny formulár a nevie, ako má také potvrdenie vyzerať. […]Táto nezmyselná šikana má ešte jeden háčik – na území Slovenska sa môžem kľudne objaviť (a najčastejšie aj objavím) cez víkend, ale vtedy mi potvrdenie nevydá už vôbec žiaden úrad a nemôžem sa zastaviť dokonca ani na tej sociálke, pretože ani ona cez víkend neúraduje. Tým pádom som nútená ostávať na Slovensku aj v pracovný deň – štát už ale vôbec nezaujíma napr. nejaký môj ušlý zisk zo dňa, kedy som teoreticky mohla/mala byť niekde úplne inde.“

K tomu všemu se ještě přidávají problémy s cestováním vlaky, jejichž bezbariérovost je spíše teoretická (v noci mezi Prahou a Slovenskem bezbariérové vlaky nejezdí vůbec, jet denním znamená ztratit dva dny na cestě), o finanční náročnosti ani nemluvě (paní Komanická nemá na území ČR nárok na zlevněný lístek). Ztrátu příspěvku na osobní asistenci si nemůže dovolit.

Centrum samostatného života žádalo v loňském roce Parlament SR o zrušení problematického paragrafu, ale doposud bez úspěchu. Snad pozornost Evropské komise zmůže víc.

Tereza Dědinová