Je únor 2014, venku svítí sluníčko, počasí spíš připomíná jaro a ladovská zima je jen v písničkách. Chce to je trochu silnější svetr, posadíme mě na elektrické kolečkové křeslo a traká ven. Stop. Dostala jsem geniální nápad. Vezmeme s sebou i 2 psí holčičky, gaučáky, pro které je pohyb 3 kroky k misce a zpět na pohovku.
Z domu tedy vyrážíme jako dav. Můj elektrický vozík řídí levou rukou osobní asistentka, v pravé ruce má dvojvodítko a na jeho konci 2 splašené bišonky. Metr před domem bišonci táhnou moji asistentku prudce doleva, pak udělají obrat o 180° a běží na druhou stranu. Z mého pohledu to vypadalo tak, že 2 malí pejsci běhají a na vodítku za nimi letí moje asistentka.
Naše výprava směřovala jen kousek za ves. Na louce jsme pejsky s velkou pompou odeply z vodítka a … Pejsci seděly u vozíku, koukaly na mně a podle pohledu nechápaly, co po nich chceme. Asistentka zamachrovala, vzala klacík, ukázala jej holčičkám, hodila kamsi za sebe a zvolala „Přines!“. Holčičky se na sebe podívaly, čekaly, že asistentka klacík přinese a tak když se k tomu neměla, podívaly se na mně, ať si své lidi lépe vychovám. Pak se naštěstí začaly honit, řvát a válet sudy. Skokem na můj klín mi chtěly předvést jak jsou šikovné. Ve finále jsme byly všechny 3 od bláta a z mého svetru a jejich kožíšků trčely různě druhy trav větviček. Zkrátka stal se ze mě herbář na kolečkách.
Po návratu domu asistentka začala uklízet, ale z mého kolečkového křesla bude hlína opadávat ještě minimálně týden. Gaučáci byli tak vyčerpáni, že mi jedna lehla na klín a přikryla se dekou a druhá upadla na gauč a přikryla se polštářem. Následovalo 12 hodín prostého ticha a klidu.
Zkrátka je vidět, že jsem vystudovaná učitelka a mé výchovné metody neztrácí svůj význam.
Jaru jsme otevřely bránu a teď už jen čekáme na jeho příchod. Jaro, nezdržuj se, už jsme netrpěliví.
Monika Henčlová
