rosta_kuchar_vozickar Na začátku srpna vyšla třetí kniha autorské dvojice Rostislav Kuchař a Zita Chalupová s názvem Ještě žiju. Opět ji vydalo olomoucké nakladatelství Burian a Tichák. Po knihách Papíry na hlavu a Uklízeč a ředitel jde o další humorně podané příběhy ze života zdravotně postižených lidí. Čtenáři se třeba dozvědí, jak Rosťa prodělal zánět srdečního svalu, který skončil operací a kardiostimulátorem. Ovšem i ten je v jeho příhodách zdrojem mnoha legračních situací…

Svou novinku bude autor osobně nabízet a podepisovat 19. září na veletrhu Rehaprotex v Brně. Jeho dalšími zastávkami jsou knižní veletrh 20. a 21. října v kulturním domě v Havlíčkově Brodě, turistická akce Poslední puchýř 18. listopadu v Bučovicích a výstava Život bez bariér ve dnech 10.–11. listopadu na Černé louce v Ostravě.

Z knížky, kterou si lze objednat na e-mailu kucharrosta@seznam.cz, otiskujeme krátkou ukázku.

(mp)

 

rosta_kuchar_vozickar2Na Slovensku

V době po rozdělení Československa v roce 1993 měl náš festival zdravotně postižených písničkářů Vivat vita, který byl spojený s výstavou kompenzačních pomůcek Dny zdravotně postižených, slušné renomé. Akci hojně navštěvovali postižení i zdraví diváci, přijíždělo mnoho muzikantů a také vystavovatelé měli o Dny velký zájem. V Košicích se tehdy rozhodli, že uspořádají něco podobného, protože jet ze Slovenské republiky do České republiky už bylo trochu složitější. Šlo o výstavu kompenzačních pomůcek a takový menší festiválek. Tamní pořadatelé mě znali z naší olomoucké akce, takže mě pozvali coby zástupce festivalu Vivat vita a Dnů zdravotně postižených.

Byl první rok po rozdělení republiky, ceny byly v obou státech ještě stejné a úplně všechno zatím rozdělené nebylo. Mohl jsem tudíž využít svou slevu na cestu vlakem. Eva byla bohužel nemocná, takže jsem se na cestu vypravil sám.

Ve vlaku jela podařená parta – její členové cosi slavili, hráli hlasitě na hudební nástroje a do toho hulákali jako na lesy. Ani průvodčí si s nimi nevěděla rady. Jeli bohužel až do Popradu. Přesto mě nakonec cesta ukolébala a já tvrdě usnul. Tak tvrdě, že jsem Košice málem přejel a pokračoval někam na Ukrajinu. Paní průvodčí mě naštěstí vzbudila. Rozespalý a taky řádně utahaný jsem se vykutálel z vagónu. Pořadatelé pro mě poslali auto, takže jsem mohl hned zase nastoupit a nechat se odvézt na místo konání výstavy a festivalu. Tam zatím nedorazil hlavní pořadatel. V té rozespalosti jsem nemohl najít doklady a pozvánku, které po mně u vchodu chtěli. Naštěstí mě poznal jeden postižený pomocník, který dříve jezdíval na naši akci do Olomouce. A povídá: „To je přece vyslanec z Čech!“ Myslel to tak, že reprezentuji festival Vivat vita. Ale pořadatelé, kteří si notně zavdávali z placatek, to evidentně pochopili jinak – a připíchli mi na klopu visačku s nápisem VYSLANEC ČR. Myslel jsem, že je to nějaká legrace, nebo naopak výraz úcty ke mně. Ovšem jak jsem záhy zjistil, velice jsem se mýlil.

Vešel jsem do hlavního sálu a okamžitě se ke mně nahrnuli novináři s kamerami a mikrofony. „Pane velvyslanče, co říkáte na rozdělení republiky?“ ptali se mě. Pořád mi ještě nic nedošlo, měl jsem za to, že jde o skrytou kameru. Takže jsem důstojně odpověděl: „Stále se cítím být Čechoslovákem. Navíc moje maminka pochází ze Slovenska. Můj názor je ten, že je to panské huncútstvo!“ Pěkně mi poděkovali a pak přišlo představování slovenských osobností.

Postrčili mě k paní a řekli jen: „Paní Kováčová.“ Věren svému zvyku, pěkně nahlas jsem pronesl: „Kde máte kováreň? Máte hodně zaměstnanců?“ Všichni kolem ztuhli. Ale paní Kováčová vtipně odpověděla: „A v kterém hotelu vaříte vy, pane Kuchaři?“ – „Vařím jenom doma,“ řekl jsem a v té chvíli mi všechno došlo – stál jsem před manželkou tehdejšího slovenského prezidenta Michala Kováče. Rychle jsem se začal omlouvat, že jsem od přírody takový šprýmař, a první dáma kontrovala, že by bylo na světě smutno, kdyby se lidé nebavili. Mezitím se hlavní pořadatel vzpamatoval a celou situaci obrátil v žert: prý jsem recesista, který nepokazí žádnou legraci.