Soudruška učitelka píše na tabuli 17. listopad 1989. Stejně jako mé spolužačky jsem ustřihla z jarmilek trikolorku a připevnila si jí na svetr. Ve svých 11 letech a podle informace z velké Prahy, v ní studenti měnili naší budoucnost, jsem já jako žačka základní školy měla pocit, že se podílím na změně dějin. Děti jsou ve své naivitě velkolepé.
Jsem o 25 let starší, já sedím na invalidním vozíku a děkuji tehdejším studentům. Všechny viditelné osoby se zdravotním postižením by byly „uklizené“ v nějakém ústavu a ti „normální“ by o nich ani nevěděli. Vždycky si s hrůzou vzpomenu na film Rekviem pro panenku.
Jak si teď užívám. Mohu být ve svém bytě, žít rodinný život, třeba i vychovávat děti a také pracovat, společensky žít a i svou troškou do mlýna se podílet na politice dnešního světa.
Jsme zvyklí už jen nadávat na dnešní svět a slabý sociální systém. Kde by jsme však byli nebýt studentů v 89? Za mě jim patří obrovské díky.
Monika Henčlová
