V první části článku „Nepolidšťujte svého psa“ jsem naznačil, na čem postavit správný vztah člověka a spokojeného psa. Dnes se pokusím krátce vysvětlit, jak se se psem domluvit tak, aby pro něj byla komunikace srozumitelná a pes mohl snadno plnit vaši vůli.

Psi jsou od přírody zvyklí následovat jedince s klidným, sebevědomým vystupováním (někdo říká: energií). Dopřejte proto svému psu tuto možnost a chovejte se vůči němu jako mistři světa. Nikdy nepochybujte o tom, jestli pes splní úkol, který jste mu dali, ale buďte si od začátku jistí, že ho správně splní, a on to taky udělá. Nestačí však jen jistotu předstírat, ta musí být ve vás a musí z vás zářit. Nikdy se nebojte, že svého psa nezvládnete, to vám nepomůže. Naopak, pokud pes ucítí nejistotu, nezvládnete ho doopravdy.

Proto je pro psa nejsrozumitelnější řeč těla a až daleko za tím jsou zvuky. I mezi sebou psi komunikují především prostřednictvím pohybů a hlasové projevy si dlouho nechávají v zásobě. Nejvíc obvykle štěkají ti psi, kteří jsou více či méně asociální a stejně tak jako lidi v podobné situaci nahrazují řeč křikem. Jako dosti úsměvný se v této souvislosti jeví výzkum, před několika lety provedený v Maďarsku, který se zabýval exaktní významovou interpretací psího štěkání. Na základě této studie je dokonce v Japonsku vyráběn elektronický překladač štěkání. Pes zaštěká a na displeji přístroje se objeví vysvětlení, co vám tím sděluje. Je to ale podobné, jako kdybyste z cizího jazyka překládali pouze citoslovce. Význam sdělení byste stejně nepochopili.

Psi se nikdy nenaučí rozumět lidské řeči tak, že by chápali smysl vět, ať už je vaší mateřštinou čeština nebo čínština. Psovi je to jedno. Pes se pouze naučí, že je pro něj výhodné na některé lidské zvuky (kterým obvykle říkáme povely) reagovat určitým, stále stejným způsobem. Takže po zvuku „sedni“ položí zadek na zem a očekává pochvalu. Ale už není schopen správně reagovat na větu: „Nejdřív si sedni, pak vyběhni vpřed, seber a drž, vrať se ke mně a sedni“ – to by pro něj představovalo spíš vymývání mozku, snažil by se každý z řetězce povelů okamžitě splnit, aniž by dokončil ten předchozí. Proto je potřeba provedení takového řetězce úkonů naučit psa postupně a přiřadit mu nějaký nový povel. V tomto případě nejspíš „aport“ nebo „přines“. Pes pak na tenhle jediný povel provede celý sled akcí a přinese psovodovi věc, pro kterou byl poslán.

Nechť vás v této souvislosti nemate babička odnaproti se svým voříškem Ferdou, kterému před domem na jeho tázavý pohled odpoví: „Nejdřív půjdeme do samoobsluhy, tam dostaneš šunčičku, a pak půjdeme k paní Matysové na kafe“ a Ferda se otočí a maže před samoobsluhu, kde si lehne a počká na šunku, a pak dál peláší rovnou před dům paní Matysové. Nikdo ho nikdy neučil, co jednotlivá slova té věty znamenají, ale on za ta léta procházení stále stejnou trasou pochopil, že když panička vydá tenhle divný dlouhý zvuk, vyplatí se mu utíkat před ten velký hranatý dům a tam způsobně počkat na tu výbornou šunku a pak zase utíkat před dům té hodné kulaté paní, kde to voní kávou a ta vůně vždycky znamená něco sladkého na zub. Celá dlouhá věta se pro Ferdu stala jediným povelem, ale její obsah pořád nechápe.

Používejte pro určité úkony stále stejné povely. Znovu si uvědomte, že pro psa není důležitý význam slova, ale zvuk slova, takže například „pusť“ pro něj není totéž co „dej“, nebo „aport“ totéž co „přines“, i když pro nás mají oba povely rovnocenný význam. Ze stejného důvodu je dobré, když (hlavně mladého) psa cvičí jen jeden člen rodiny a ostatní se pak snaží povelovat psa co nejpodobněji podle něj.

Daleko víc než obsahu slov psi rozumějí intonaci hlasu a emocím v hlase ukrytým. Proto je dobré vyzkoušet si a používat alespoň tři různé intonace hlasu, než dávat povely monotónně. Základní je střední, neutrální „povelová“ intonace, která se používá pro běžné povely, jako třeba „sedni“ nebo „k noze“. Nejdůležitější je ale vysoká, jásavá a pozitivní intonace pro chválení a přivolání psa k sobě – „dobřééé“ nebo „ke mněééé“. Ženy se svými vysokými hlasy mají výhodu, nemusí se nic moc učit. Třetí je pak hluboká a pevná intonace ke korigování nebo kárání psa – „fuj!“ nebo „co máš dělat?“ I takovéhle jednoduché intonační a emoční rozlišení zvýší vaši čitelnost a pes bude na povely lépe reagovat.

Snažte se být pro vaše psy srozumitelní. Nejen že to přispěje k pohodě ve vašem vzájemném vztahu, ale jsem přesvědčen, že to patří i do kulturní výbavy člověka. Říká se: „Kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem“. A psovština určitě mezi jazyky patří. Tak buďme lidmi alespoň dvakrát.

Ivan Benda,

vedoucí programu Asistenční psi