Když se v patnácti rozhodoval, co dál, svoboda pro něj byla jasná volba… Když člověk dospěje, chce vyletět zpod ochranných křídel starostlivých rodičů. Co ale dělat, když sám má křídla přistřihnutá hendikepem? Marcel Dufek je energickým, charismatickým i rebelským důkazem toho, že i zde je cesta. Třebaže trochu netypická a hrbolatá.

Příběh Marcela Dufka neboli Máci, jak mu všichni říkají, má stejné epizody jako život jiných mladých lidí s těžkým tělesným hendikepem. Dětství s rodinou, pak domácí škola, následně střední škola a Jedličkův ústav. Mnozí na jeho místě by se smířili s tím, že následuje už zas jen život u rodiny se všemi klady i zápory. Marcel se taky vrátil, ale poté, co musel trávit většinu svého času u mámy v práci v mateřské škole, mu ruply nervy. „Takhle to nešlo dál,“ okomentoval rozhodnutí k samostatnému životu. Jeho rodina je sice skvělá, máma obětavá, ale mladý rebel potřebuje dobrodružství i za cenu nepohodlí.

Chráněné bydlení, které si vyzkoušel, se ukázalo jako ne zrovna ideální způsob života. Omezení návštěv, vycházek, nesvoboda. Sám o tom říká: „Nemohl jsem si do bytu vodit slečny, tak jsem sbalil tamější asistentku. A tak mě vyhodili. Nejsem typ do chráněného bydlení, chtěl jsem to zkusit sám. Dnes jsem z toho tak nadšený, že bych dal za podobnou volnost i život.“

Zmíněnou volnost a svobodu získal díky několika kamarádům. Ti v určitou chvíli pochopili, že Marcel je obyčejný kluk, který chce žít tak jako všichni ostatní. „Nepomáhám mu kvůli pocitu dobročinnosti. Přijde mi jako přirozená věc, když občas strávím své volné chvíle s Marcelem, když on kvůli postižení sám být nemůže. Mám-li tu možnost, pak můžu a vlastně skoro musím takovou věc dělat,“ říká jeden z asistentů, Honza Čejka. Tato jeho úvaha stála na začátku systému střídavé dobrovolné asistence, což byla v podstatě jediná možnost, jak by mohl Marcel i se svými skromnými příjmy „samostatně“ existovat. Marcel pak začal přes den docházet do stacionáře Akord. Zbytek dne a noc byly v režii jeho přátel. Cesta do dnešního prostorného bytu v pražských Strašnicích, kde Marcel bydlí ještě s jedním podnájemníkem, ale nebyla přímočará. Máca se několikrát stěhoval, na čas se musel vrátit k mámě. Nakonec ale přišla záchranná nabídka od dalšího kamaráda. „Díky vstřícnému kroku majitele bytu mám snížený nájem. Bez této úlevy by to určitě nešlo.“

Internetový kalendář

V této době se také podruhé rozjel systém rozpisu dobrovolné asistence na webových stránkách a asistenti a přátelé získali novou chuť umožnit Mácovi žít svobodně. Webový kalendář fungoval tak, že se dobrovolníci sami zapisovali do volných políček. Ze začátku to vypadalo, že vše bude běžet dokonale. „Když nás bude třeba šedesát, tak služba u Marcela vyjde na každého jednou za dva měsíce. A to se dá, uvažovali jsme. Jenže taková úvaha je zatím utopií. Reálně má Máca v současnosti asi čtyři pravidelné asistenty-dobrovolníky, zbytek je doplněn placenými asistencemi nebo pobytem Máci u mámy. Stále bojujeme o udržení systému. Asistenti přicházejí a odcházejí, je to nekonečný boj, ale s tím se musí počítat,“ vysvětluje Honza.

Ze skupiny přátel kolem Marcela Dufka se stalo občanské sdružení. Jeho cílem je získávat Marcelovi potřebnou podporu pomocí všech dostupných prostředků. Nejedná se jen o shánění financí na asistenci a další aktivity, ale i o popularizaci a šíření tohoto projektu a kontaktování dalších přátel, bez kterých by Máca zůstal mimo dění ve společnosti.

Jak bude Marcel žít dál, ukáže chuť a ochota společnosti přijmout touhu po nezávislém způsobu života lidí s těžkým tělesným postižením. Jsou dvě cesty – dobrovolná pomoc anebo peněžní příspěvek. Zajímá vás, jak to dopadne? Máte chuť se zapojit? Zjistěte víc na www.jsempryblazenjen.cz nebo na facebookovém profilu „365 kroků pro Mácu“.

Aneta Šedá

Ve volných chvílích skáču z mostu

Máca ve volném čase jezdí na tábory, na festivaly (je to fanda tvrdších hudebních žánrů, jak je možné z jeho punkového účesu i ze stále hrající muziky u něj doma vyčíst), na návštěvy přátel. Zajímá se o aktuální dění, každodenním společníkem mu je rádio i televize, ze kterých čerpá řadu informací. Miluje slunce, léto. „Nejradši se opaluju někde v přírodě, zimu fakt nemusím. No a ve volných chvílích maluju hlavou anebo skáču z mostu.“ Bungee jumping je Mácova vášeň, skákal už několikrát. Podobných extrémních zážitků se nebojí, protože podle něj už to horší být nemůže. To vše zažívá díky přátelům, kteří jsou rozesetí po celé České republice. Pak už pro něj není problém nechat se v Praze posadit třeba do autobusu, cestovat sám do Brna a tam se jiným kamarádem zase nechat posadit na vozík a vydat se vstříc dalším zážitkům.