„Být člověkem znamená být sexuální,“ pronesl kdysi Winder, čímž poukázal na fakt, že sexualita v různých formách doprovází člověka celým životem. Jedná se totiž o jednu z nejzákladnějších lidských potřeb, kterou má každý z nás, osoby s tělesným postižením nevyjímaje. Přesto se však můžeme setkat s mnoha mýty o jejich intimním životě. Pětici těch nejčastějších si proto představíme v následujících řádcích.
Sexualita v minulosti plnila zejména reprodukční funkci s cílem zajistit pokračování rodu. Dnes se však dostává do popředí spíše touha po prožitku a slasti, takže má lidská sexualita nejen biologickou a psychologickou dimenzi, ale také rozměr kulturní.
Kde se zrodily mýty o sexualitě lidí s hendikepem?
Odborníci se domnívají, že roli sehrávají jednak osobní bariéry, které v sobě živí a uchovávají sami hendikepovaní. Je však třeba zohlednit i pohled společnosti na tuto problematiku, jenž má dva různé póly: na straně jedné jsou tělesně postižení považováni za asexuální, jindy se vůbec nepředpokládá, že by mohli mít nějaké problémy v sexuální oblasti. V neposlední řadě se mnoho rodičů hendikepovaných dětí domnívá, že jejich potomci nemají sexuální potřeby, a tak s nimi o této problematice nehovoří.
Výsledkem těchto protichůdných představ tak není nic jiného než stále nové, nepřesné či zcela mylné informace, které vzniknuvší mýty ještě více prohlubují, případně z této problematiky činí tabu. „Mnoho jedinců s tělesným postižením je anebo se cítí diskriminováno v oblasti sexuality,“ doplňují Cooper, Gouillebaud. Sexualita by tedy u hendikepovaných neměla být potlačována, neboť je hodnotnou součástí jejich života, byť se vyznačuje variabilitou v možnostech, jak ji naplnit. Je proto důležité, abychom zjistili, co pro nás sex doopravdy představuje, a následně odhalili, jak ho procítit a jak na něj reagovat. Jedině tak totiž mnohé mýty nebudou mít již svou „živnou půdu“.
Mýtus 1: Tělesně hendikepovaní jedinci jsou asexuální
Je pravděpodobné, že pocit jakési „sexuální nedostačivosti“ zapříčiňuje právě tento mýtus. Vychází z přesvědčení, že lidé, kteří se o sebe nedokážou samostatně postarat, jsou vlastně dětmi. Budeme-li vycházet z tohoto předpokladu, lze údajně za děti považovat i osoby s tělesným postižením. Paradoxem ovšem je, že sexuální vývoj probíhá už od narození, a dotýká se tudíž i těch nejmenších. V tomto případě se tedy utvořil a hluboce zakořenil hned mýtus dvojnásobný. „Hendikepovaní možná nemohou naplno vyjádřit svou sexualitu – právě kvůli tomu, že jsou považováni za asexuální –, ale mají své sexuální fantazie, pocity a aspirace,“ upřesňují odborníci.
Mýtus 2: Hendikepovaní nemůžou mít „opravdový“ sex
Existuje vůbec nějaká všeobecně uznávaná definice toho, co je to opravdový sex? Také samotní sexuologové se shodují na tom, že sex se může vyskytovat v mnoha rozličných formách – od líbání přes dotyky až po masturbaci. Navíc je třeba zohlednit individuální potřeby každého páru. „Jedinou podmínkou tak je, že sex by měl být dobrovolný a bezpečný,“ uzavírají odborníci, kteří se této problematice věnují zejména v zahraničí.
Mýtus 3: Tělesně postižení nepotřebují sexuální výchovu
Tento mýtus částečně vychází z předpokladu, že jedinci se somatickým postižením nejsou žádoucí, ať už kvůli nejrůznějším deformacím, psychickým či komunikačním problémům. Sexuologové se nicméně shodují na tom, že by se měli prostřednictvím sexuální výchovy naučit vše podstatné o lidské sexualitě, sexuálních potřebách či vyjadřování lásky. Jejím smyslem by tedy mělo být naučit hendikepované, jak vést uspokojivý sexuální život a zároveň se chránit před onemocněními typu HIV či zabránit nechtěnému těhotenství. Problémem ale může být negativní přístup rodičů: „Nemyslím si, že by můj syn uvažoval o sexu, nebo dokonce masturboval. To není nic pro něj, je to ještě dítě,“ uvedla paní Alena, matka dvacetiletého mladíka s kombinovaným postižením, jež se sexuální výchovou nesouhlasí.
Mýtus 4: Lidé s hendikepem netouží po manželství ani dětech
„Rodičovská role je primárně biologicky podmíněnou a důležitou součástí identity dospělého člověka, která má svou psychickou a sociální hodnotu,“ vysvětluje speciální pedagožka Adéla Hanáková. Stejně tak manželství je výrazem přijetí společensky vymezeného životního stylu dospělosti. „Mnoho lidí se domnívá, že zdravotní znevýhodnění jednoho nebo obou partnerů znemožňuje manželům, aby se mohli postarat o všechny povinnosti související s tímto svazkem,“ uvádí Bryan. Hongkongská studie ale prokázala, že většina tělesně hendikepovaných osob považuje manželství za významnou součást života a život by jim bez něj připadal nedokonalý.
Mýtus 5: Hendikepovaní nemohou být sexuálně zneužiti
Jedinci se somatickým znevýhodněním bohužel patří do rizikové skupiny a podíl na tom má nejen jejich závislost na péči druhých, ale také omezené obranné schopnosti, nízké sebevědomí či neschopnost samostatného jednání. Z výzkumu Jiřího Mellana, jehož se účastnilo 1200 zdravotně znevýhodněných osob, navíc vyplynulo, že až 7 % zúčastněných osob na vlastní kůži zažilo buď pohlavní zneužití, úmyslné odhalování pohlavních orgánů či objímání a líbání se sexuálním podtextem. Většina těchto případů však nikdy nevypluje na povrch, neboť se obvykle odehrávají uvnitř rodiny.
Magdalena Hanková
