wheelchair_shopping_trolleys_avidimages_3099_prev Dlouho jsem tvrdila, že pro vozíčkáře jsou vždy lepší supermarkety a hypermarkety. Vstup bez bariér, hodně prostoru, záchody pro vozíčkáře… Teď už si tak moc jistá nejsem.

Cestou z nemocnice, kam často jezdím, jsem se vždy stavovala v jednom supermarketu, který mám jinak z ruky. Po jeho rekonstrukci jsem si všimla, že přibyla další pokladna, i když nechápu proč, když nikdy nejely víc než tři pokladny zároveň.

Pokladna přibyla, ale na úkor ostatních, které se o pár centimetrů zúžily, a můj nový elektrický vozík tam už neprojede. Ano, mohu to bez problémů a bez vysvětlování (asi nejsem jediný vozíčkář se širším vozíkem) objet přes informace a vybrané zboží zaplatit z druhé strany pokladny, nebo využít pokladnu v nápojovém centru, která ale stojí úplně bokem a není vždy otevřená.

Tak se ptám – proč je tam tolik pokladen a přibývají další, i když nikdy nejedou všechny? Jenom proto, aby to vypadalo, že tam chodí hodně lidí, když je tam hodně pokladen? Nebo snad každá prodavačka musí mít svoji pokladnu?

Podobný problém mám i v hypermarketu o kousek dál. Pokladen je tam přes dvacet, ale vozíčkář musí jezdit sem tam a hledat, do které se vejde (myslím člověka na širším elektrickém vozíku).

Co by se stalo, kdyby bylo o jednu pokladnu méně (vždyť by to ani nikdo nepostřehl) a o pár centimetrů u těch zbylých více? Stejně nikdy nejedou pokladny všechny.

Začala jsem tedy navštěvovat pouze supermarkety tady, ve svém okolí – místa dost, pokladen méně… Pochvalovala jsem si. Ale jen do chvíle, než ke vchodu jedné z nich postavili reklamní tabuli. A to tak šikovně, že člověk musel v jízdě zastavit a pomaloučku, opatrně ji objet. Mně se ta „myška“ kolem moc nepovedla a tabuli jsem zadním kolem kousek odsunula bokem. Hned tam byla paní prodavačka a vracela ji na místo. Na můj protest, že tam zavazí, řekla: „Ona je tady takto schválně – lidé musí zpomalit, pak se imagespodívají na nabídku… Ta tabule nám vydělává peníze.“

V jiném supermarketu uprostřed široké uličky stála paleta s vajíčky. „Bude tady dlouho?“ zeptala jsem se prodavačky. „Potřebovala bych zajet ke zboží na druhém konci uličky.“„Není problém.“ Její odpověď mě potěšila, ale jen do chvíle, než mi vysvětlila, jak to myslela: „Můžete to projet vedlejší uličkou a dostanete se na druhý konec této uličky.“

Začala jsem tedy jezdit do vzdáleného hypermarketu, „kde svět je ještě v pořádku“ (jak se tvrdí v reklamě). Byl: široké uličky, projela jsem skoro každou pokladnou (i když některou jen tak tak), ale aspoň jedna širší pokladna byla otevřena vždy. Hurá!

Ale aby bylo taky trochu veselo i tady, pro změnu popřehazovali zboží ze svého stálého místa někam úplně jinam. „Prosím vás,“ oslovila jsem kolemjdoucí prodavačku. „Kde teď najdu bezlepkové výrobky?“ Vyvalila na mě oči: „To se ptáte mě? Já tady už dobrých deset minut hledám instantní polévky.“

Věra Schmidová