Oběma starým manželům bylo už čtyřiaosmdesát, když je přijali oba do nemocnice.
„Vždyť já bych bez toho dědka sama doma umřela,“ vysvětlovala babička. „Sotva mu doktor řekl, že musí do nemocnice, vyletěl mi tlak na dvě stě dvacet, omdlela jsem, tak mě sem poslal taky.“
„To je láska,“ vzdychaly jsme a záviděly. Brzy jsme ale přestaly jak závidět, tak vzdychat. Přišel za ní dědeček z vedlejšího pokoje: „Bábo, chceš kafe?“ A už jí strkal svůj hrnek.
„Jo, postav ho na stůl.“
Děda si odpil: „Není tam cukr, dám ti.“ A už nabíral z misky sůl a sypal do kávy.
„Ale,“ začala jsem. Tvrdě mi zakryl ústa rukou: „Ticho buď! Já vím! Bude legrace.“
Nelíbilo se mi to a už jsem chtěla babičce říct, že tam má místo cukru sůl, když…
„Dědku, sedni si, židle je za tebou.“
Jak si sedal, babička mu hůlkou židli odtáhla. Pád, rána, děda se válel po zemi, babka smíchy plakala.
Podívaly jsme se jedna po druhé a nechápaly.
„Vždyť se mohl polámat,“ zaprotestovala jsem.
Babička chtěla něco říct, udělala hlt kafe, vytřeštila oči, že byste je mohli hůlkou urazit a dostala záchvat kašle. Teď se pro změnu smíchy válel po zemi děda.
Až se oba uklidnili, babka dala dědovi štípanou pusu, při té příležitosti mu ukradla z pusy zuby a povídá:
„No co! My si tak prostě vyznáváme lásku.“
Věra Schmidová
(foto zdroj: www.lovesayingsroamer.com )
