Kdyby existoval slovník nejužívanějších slov lidí s tělesným postižením, jsem si jistá, že „integrace“ by si (v závěsu s „kryplíkem“ či „vozmenem“) hrdě uzurpovala přední příčky. Důkazem budiž několik tisíc žáků se zdravotním postižením, kteří navštěvují běžné školy. A buďme za to rádi. Není to totiž tak dávno, co jsem slyšela, že „LIDÉ JAKO VY patří jen do speciálních škol“ nebo „ale pro VÁS jsou přece praktické školy, ne?“ V takové chvíli jsem se musela přesvědčit, zda mě stroj času čirou náhodou „nedeportoval“ do starověku, protože v té době by podobný názor plný pohrdání a nedůvěry možná uspěl. Ale ono ne. O to těžší bylo přijmout fakt, že ani ve 21. století někteří (na první pohled) vzdělaní lidé nejsou schopni oddělit informace od svého postoje. A co je ještě smutnější? Že studijní průměr 1,1 jako by neměl vypovídající hodnotu, zato vozík postačí na to, aby člověk dostal nálepku ztracence, co si nezaslouží rovné podmínky.

Ať už však zasáhla nějaká vyšší síla, osud nebo prostě jen náhoda – říkejme tomu, jak chceme – i mně se nakonec dostalo příležitosti chodit na běžné školy: základní, střední i vysokou. A s čistým svědomím můžu říct, že není lepší „školy života“. Nejen že se člověk socializuje a okusí nejednu radost i strast, ale hlavně se naučí mít ostré lokty, případně stupačky. Vždycky se totiž najde někdo, kdo bude mít potřebu si na vás kompenzovat zhrzené ego. Ale jak se říká: co tě nezabije, to tě posílí. A tak právě ve škole jsem se naučila, že když mi někdo uštědří ránu, nemá cenu fňukat. Tím si člověk nepomůže, nýbrž uškodí. Základní pravidlo tedy zní: Neukazovat svou slabost. Mnohem efektivnější je nastavit znovu tvář a dát tak na srozuměnou, že se sebou nenecháte zametat, ani kdyby vám měla kola upadnout. Věřte nebo ne, vyplatilo se.

Za pomoci této strategie jsem se totiž „dointegrovala“ až na vysokou školu. Doma se mi práší na dva tituly a buďte si jistí, že není lepší satisfakce než vědomí toho, že jsem se kdysi vykašlala na hloupé řeči ještě hloupějších lidí a šla jsem si za svým snem. Vlastně bych všem těm škarohlídům měla poděkovat. Bez nich bych možná nebyla tam, kde jsem… Pokud to jen trochu jde, zkuste to taky. Žijte svůj sen, nevzdávejte se toho, po čem toužíte, kvůli druhým. Na tomhle světě jsme totiž jen jednou, takže by byla velká škoda ho pouze přežít. A pamatujte, že nějaký ten hlupák se tak či onak najde. Ale každý jsme nějaký, no ne? 🙂   

Magdalena Hanková