A netvrďte mi, že osoba s těžkým tělesným postižením nemůže do světa. Už sem Vás informovala o své cestě do Helsinek a nyní jsem vyrazila se svou dobruškou (osobní asistentkou) do Dublinu. Bez pomoci dobrušek bych jistě trčela někde v ústavu. Ale pokud využívám sebeurčující osobní asistenci, mohu být v domácím prostředí a cestovat.

Úterý 16. 10. 2012

Je tu další očekávaný a plánovaný výlet. Do auta usedám se zimní úpravou (vozík má područky a já kožich).

Pražská doprava byla na naší straně, takže jsme záhy vystoupily u terminálu I pražského letiště. Sraz byl pod zavěšeným letadlem, což ve mně hned spustilo pocit nedůvěry. Kdyby to letadlo mělo oči, celou dobu by na mě koukalo.

Na Gatu byla prudce inteligentní dáma, která mé asistence vysvětlovala, co chce po mně, ale moje odpověď ji nezajímala, protože šeptám. Dobruška Týna to rozsekla, odmítala jí totiž odpovídat, protože já mám pusu a vše řeknu sama. Zpětně musím říct, že je mi dané osoby vlastně hrozně líto. Snažila se a ve finále se nic nedozvěděla.

Letadlo bylo asi ze sekáče, protože pro mě tak důležité polštářky neměli, místo toho jsem však dostala radu, abych místo nich použila vlastní kabát, pokud nějaký mám.

Velmi podobně zněla rada co se jídla a pití týče. Tak jsem musela vydržet až do Dublinu. Tam bylo vážně nádherně. Přivítalo nás zapadající sluníčko a rozesmáté tváře Irů, organizátorů akce.

Hotelový pokoj byl naprosto luxusní, jen Irové místo oken používají výkladní skříň a argumentují tím, že se nemáme za co stydět, protože neděláme nic proti jejich víře, proti Bohu a proti sousedům. Naštěstí měli závěsy. Večeře sestávala ze třech chodů a samozřejmě nechyběla ryba. Kolem 23. hodiny už jsme byly s dobruškou Týnou v postýlkách a usínaly velmi unavené. To asi ten vzduch.

Středa 17. 10. 2012

Po velkolepé snídani jsme všichni vyrazili do zasedací síně. Z venku to vypadalo jako továrna na výrobu rybích konzerv nebo bot a nikomu z nás se tam příliš nechtělo. Uvnitř chyběla okna a bylo poněkud chladno, za to však diskuse všechny rozehřála. Při výčtu evropských zemí je Česká republika na posledním místě, co se dobrovolnictví týče. Všichni Češi jsme republiku obhajovali tím nejsilnějším argumentem. Tvrdili jsme, že spousta Čechů dělá dobrovolnickou práci, např. organizování dětských táborů, sportovní kroužky nebo správu knihoven, většina Čechů však neví, že tímto vykonává dobrovolnickou činnost. Nejvhodnější bude začít nás všechny v této bohulibé činnosti organizovat. Po té se v tabulkách objeví mnohem větší procenta a vše půjde podle starého českého přísloví: „Vlk se nažral a koza zůstala celá.“.

Nyní se musím zmínit o skvělém Andrewovi. V Praze a ani v Helsinkách jsme s ním nechtěli příliš mluvit, protože jeho irská angličtina vzdáleně připomínala japonštinu a zblízka pak marťanštinu. Tentokrát se však pochlapil a mluvil krásnou britskou angličtinou. Provedl nás Dublinem, vysvětloval rozdíl mezi Jižním a Severním Dublinem, ukazoval středověké budovy a samozřejmě nezapomněl podotknout, kde se nakupuje levně a kde je to jen pro bohaté. Asi jsem se zamilovala… Samozřejmě do Dublinu, ale Andrewovi o tom neříkejte.

U večeře se mnou mluvila organizátorka celé akce, vůbec jsem jí nerozuměla, ale s nadšením jsem vše odkývala. Po jejím odchodu mi dobruška sdělila, že jsem na druhý den souhlasila s natáčením videa o českých OZP a českých dobrovolnících.

Čtvrtek 18.10.

Pěkně jsem se oblékla, aby mi to na tom videu alespoň slušelo, když už neumím ani slovo anglicky. Měla jsem obrovské štěstí a jeden z české posádky mi nabídl simultánní překlad. Věřím tedy, že díky tomuto kolegovi jsem neudělala České republice ostudu. Během dne stihl ještě povídat úžasný Tom, který je dlouholetým šéfem organizace VSI. Při pohledu na něj byste spíše řekli, že je to irský pasáček ovcí, zkrátka dědeček z pohádky.  A ne hlava tak velké a dobro působící organizace. Vážně člověk na svém místě.

Pak následovala procházka po Dublinu a pokus o shopping.

Večer za mnou opět přišla organizátorka, opět mi něco povídala a já opět souhlasila. Dobruška se už jenom smála.

Pátek 19.10.

Tak jsem si večer před tím odsouhlasila vedení workshopu na téma Pět důležitých bodů při zaměstnávání OZP.

Zajímaly mě i ostatní workshopy. Velmi zajímavý byl ten o medializaci. Někdo z Finů přišel s úžasným nápadem vyměnit si e-mailové adresy a adresy na facebook. Bylo to zvláštní, protože totéž jsem navrhovala na květnové konferenci a až teď v říjnu dopadla zpráva na úrodnou půdu.

Andrew musel odejít dřív, tak se se všemi loučil. I přes můj špatný dech a tichounké mluvení se mi podařilo na celý sál zakřičet:,,Andrew, kiss me.‘‘ A co myslíte? Andrew přišel a políbil mě. Pak že holka na vozíku nemůže zažívat romantiku.

Večer proběhla slavnostní večeře, která mi ani omylem nechutnala, tak jsem si chuť napravila slavným irským pivem Guinness. Proběhlo oficiální rozloučení a samozřejmě uzávěrka celého semináře. Irům jsme z Čech dovezli Becherovku, která jim moc chutnala a musím přiznat, že i mně se po ní více rozvázal anglický jazyk.

Na pokoji bylo veselo, protože zrcadlo na zdi ukázalo můj odraz a já se upřímně lekla. Není to vůbec příjemné, protože nemůžu utéct a ten člověk v zrcadle na mě fakt podezřele koukal.

Sobota 20.10.

Příjemné probuzení, za kterým následovala výborná snídaně, pak už jen pobalit věci do kufru, rozloučit se s hostiteli a tradá na letiště. Při převozu jsme ještě obdivovali krásy Dublinu a především jejich nápad, aby každé vchodové dveře měly jinou barvu. Pak se určitě nemůže stát, že někdo omylem vejde do cizího domu.

Opět jsme dostali na přesun do Prahy to letadlo ze sekáče, letuška a kapitán si mě pamatovali, bylo mi to vážně nepříjemné. To už se i v aeroliniích propouští a mají tam tak málo lidí?

Dva asistenti letiště neváhali a přes malý prostor a mé krásné a dlouhé nohy mě nacpali až k okénku. No žádné terno. Na zemi bylo nejspíše pěkně ošklivo, ale v té nebeské výši nádherně svítilo slunce a mraky pod námi vypadaly jako obrovské hromady šlehačky. Pak jsme těmi mraky padali dolů níž a níž a najednou jsme dosedli na přistávací plochu pražského letiště. Proběhlo několik letmých polibků na rozloučenou a už jsem seděla v autě domů. Před bytem mě přivítaly moje psí holčičky a zadek a páteř mě velmi děkovali, když jsme mě pomocí stropního zvedáku přenesli na postel.

Do Dublinu se chci vrátit. Mají tam nádherné stavby, výbornou kuchyni, skvělé pivo a Andrewa.

Monika Henčlová