Praha, 10.12.2013, tisková zpráva – Ústavní péče v Česku segreguje od společnosti více než 100 tisíc lidí. K nápravě tohoto stavu vyzvali odborníci i běžní občané. Výzvu 5 minut po 12. zveřejnili symbolicky na Mezinárodní den lidských práv.
„Ústavní péči jsou vystaveny desítky tisíc dětí, lidí s postižením, duševně nemocných nebo seniorů,“ upozornil Milan Šveřepa z Centra podpory transformace. „Ústavní péče lidi omezuje v jejich právech, připravuje je o možnost rozhodovat o svém životě a odděluje od ostatní společnosti.“
[box type=”shadow” align=”alignright” width=”250″ ]11 000 dětí v dětských domovech, diagnostických ústavech a ústavních sociálních službách
15 000 dospělých lidí s postižením v ústavních sociálních službách
9 000 lidí s duševní nemocí v psychiatrických nemocnicích
53 000 seniorů v ústavních sociálních službách a léčebnách dlouhodobě nemocných [/box]
„Život v ústavu vždycky představuje omezení,“ popisuje Radek Rosenberger z Domova pro osoby se zdravotním postižením Stod na Plzeňsku. „Musíte jíst v předem stanovenou dobu ve společné jídelně. Denní hygiena či vyměšování se stávají věcí téměř veřejnou, personál vás chodí kontrolovat i v tom, jestli spíte. Někteří lidé takhle museli žít celý svůj život. A přitom to tak být nemusí. I lidé s postižením mohou mít kontrolu nad svým životem.”
Jedním z těch, kteří mohli odejít z ústavní péče, je Bedřich Ingriš. „Byl jsem na pokoji s 5 lidmi, žádné soukromí, nic,“ popisuje své zkušenosti s ústavní péčí. „Vše bylo na povel – příchody, odchody. Jedině mě bavilo, že jsem mohl pomáhat sestrám u nich doma či na poli za cigarety nebo pivo. Nyní už v ústavu nežiju – mám svobodu. Mám své peníze, které vím, za co utrácím. Já byl zvyklý venku a nechci být zavřený – nejsem kriminálník.“
Česká republika je vázána mezinárodními právními normami k tomu, aby lidem se zdravotním postižením zajistila péči a podporu v běžném prostředí. Cestou k jejich naplnění je zajištění dostatečného množství podpůrných asistenčních služeb a zároveň omezování ústavní péče.
„I lidé s těžkým postižením mohou žít ve vlastním domově, obklopeni rodinou a přáteli. Ústavní péče není vůbec nezbytná pro zajištění potřebné podpory, jak se někdy tvrdí,“ uvedla Milena Johnová ze sdružení Quip. „Lidé jsou nuceni žít v ústavech ne proto, že mají postižení, ale proto, že jim společnost není schopná ani ochotná poskytnout potřebnou pomoc a podporu.”
Výzva 5 minut po 12. upozorňuje, že Česká republika nedělá dost, aby se situace napravila. „Rozvíjejí se sice některé asistenční služby a v některých ústavních zařízeních pracují na tom, aby umožnili lidem žít v běžném prostředí. Jedná se ale o malou část služeb a lidí – celý systém pomoci je stále chycen v pasti ústavní péče. Do ústavů jde drtivá většina finančních prostředků, žije v nich většina uživatelů sociálních služeb. Dokonce vznikají nová ústavní zařízení,“ doplnil Milan Šveřepa.
Iniciátoři výzvy budou i nadále upozorňovat na problémy ústavní péče a zasazovat se o změnu právních předpisů a systémových nástrojů. Smyslem výzvy je také propojit lidi a organizace, kteří usilují o stejný cíl.
K výzvě se můžete připojit a podpořit její otevřené znění ZDE: https://docs.google.com/forms/d/1HJbFbpIpRAlJzOYqWukA4tBnMS3ujRP0FI94VoCW-tk/viewform
Terezie Hradilková
Centrum podpory transformace
Foto: Robert Vlk (archiv fotosoutěže Život nejen na kolech)
[box type=”shadow” align=”aligncenter” width=”500″ ]
Příběhy
Obyvatel ústavu, 51 let
Žiju tady už léta. V téhle místnosti s oknem, které je tek vysoko, že z něj nevidím ven. Občas mě vyvezou na terasu. Teď tu zrovna byly ošetřovatelky, aby mě přebalily. Jsou na mě hodné. Snažil jsem se jim něco říct, ale umím jenom dvě slova. Těším se, že někdo zase přijde, většinu času jsem sám. Mám teď ruce přivázané k posteli, abych si z břicha nevytrhl tu divnou věc, kterou mi tam připojili v nemocnici. Bylo to tak nepříjemné, snažil jsem se to odstranit. A teď si rukou dosáhnu jenom na hlavu. V pokoji je pořád zapnutá televize. Nemůžu jí vypnout. Jaké by to asi bylo, žít někde jinde?
Matka 14-leté dcery s postižením
Chtěla bych, aby se Jana vrátila domů z ústavu. Ale potřebovala bych, aby chodila do školy. Tak na 3 až 4 hodiny. Do školy by ji musel někdo doprovázet. Pak potřebuju někoho, kdo by nám pomáhal s koupáním, Jana už je těžká. Potřebovala bych občas odlehčení, někoho, kdo by to vzal za mě a udělal to, co já. A čas od času místo, kde by mohla Jana být, když sama jedu na rehabilitační pobyt. Pak bych potřebovala někoho, komu bych mohla zavolat, kam by se mohla obrátit, když se něco děje. Teď třeba Jana potřebuje nový vozík. Nejcennější pro mě byly ty informace, které jsem získala od jiných maminek dětí s postižením. A chtěla bych mít jistotu, že ta asistence neskončí.
Klientka služby podporované bydlení, která v 79 letech odešla z ústavu do vlastního bytu
Chtěla jsem domů, do svého bytu. Říkali mi, že žádný byt už nemám. Byla jsem v domově důchodců, v psychiatrické léčebně a v ústavu pro mentálně postižené ženy. Dohromady skoro 25 let. Ale zavřený člověk být nemůže. Musela jsem brát léky a ty mi nedělaly dobře. Chtěla jsem si tam vařit, ale nesměla jsem. Když jsem utekla, vozila mě zpátky policie. Celou tu dobu jsem říkala, že bych se potřebovala dostat pryč. Teď jsem doma tady, v tomhle bytě. Každý den za mnou chodí asistentky, ráno a večer, vždycky asi na dvě hodiny. Pomáhají mi s úklidem, se zařizováním bytu. Občas mě doprovodí na nákup, ale ven moc už chodit nechci. Naučila jsem se žehlit. Zapnu si sporák a uvařím si polévku. Ale kotle se bojím, ten mi asistentky zapínají.
Asistentka 31leté klientky v chráněném bydlení
Martina žila v ústavu od svých tří let, teď je dva roky v chráněném bydlení. V ústavu byla velmi uzavřená. Nedokázala vyjádřit svoje potřeby, nespolupracovala. Nyní je mnohem sebevědomější a klidnější. Je schopná vyjádřit všechny základní požadavky, i když používá jen pár slov. Nastavili jsme alternativní způsob komunikace se symboly a fotkami. Martina je teď mnohem ochotnější učit se novým věcem. Dojede už sama autobusem do vedlejšího města do centra denních aktivit. Chodí nakupovat s obrázkovým seznamem a podle něj si vybírá. Nacvičili jsme samostatné sprchování. Snažíme se, aby mohla dělat normální věci.
Ředitel domova pro osoby se zdravotním postižením
Teď jsme na hranici ekonomické udržitelnosti. My ty klienty potřebujeme, aby to zařízení vůbec mohlo ekonomicky fungovat. Nevíme, co by se stalo, kdybychom přestali přijímat nové klienty, kraj nám k tomu neřekl jasné stanovisko. Kraj po nás chtěl plán s vizí, jak by to mohlo vypadat, kdybychom ten ústav rozdrobili na několik míst a úplně změnili způsob poskytování péče. Ale nic z toho se zatím nerealizuje. My to víme, že to takhle nemá být, že to není přirozené, aby bylo tolik lidí na jednom místě. Kdybychom odsud mohli odejít, tak to uděláme. [/box]
