Znáte ten pocit, když se večer vracíte domů, pouliční lampy mdle problikávají tmou a vám se bez zjevné příčiny svírá žaludek? Což teprve, když se za vámi ozvou zrychlující se kroky. Skoro pokaždé je to jen další normální člověk, často žena či dítě, spěchající do tepla. Ale vždycky to tak být nemusí.

K nejohroženějším skupinám podle Policie České republiky patří děti, dívky, ženy, senioři a hendikepovaní. Nelze se spoléhat na soucit, který by potenciálního útočníka odradil od napadení očividně slabší oběti. Právě naopak.

Nemá však smysl podléhat panice a neodvažovat se po setmění z bytu. Důležité je ale uvědomit si možnost přepadení, nepodceňovat ji (jakkoli je přirozené považovat za nemožné, že se něco takového stane právě vám) a pokusit se maximálně snížit riziko, že se vám něco špatného přihodí.

Rozumnou prevencí je samozřejmě vyhýbat se neosvětleným a špatně proslulým místům, nechodit večer sami, ale ve skupině nebo alespoň ve dvojici – to se však za každých okolností dodržet nedá. Proto přijde více než vhod znalost alespoň základů sebeobrany.

Připravte násilníkům překvapení

Často totiž stačí, když se nestanete obětí momentu překvapení, ale využijete ho ke svému prospěchu. Útočník připravený na „snadnou práci“ rozhodně nečeká, že se člověk na vozíku nebo o berlích nevyděsí a naopak se začne bránit. Podle záznamů Policie ČR se v mnoha takových případech násilník lekne sám a uteče, než aby riskoval delší potyčku a možnost, že se objeví někdo další a zavolá policii.

Efektivní obrana proti odhodlanému a zkušenému útočníkovi už je něco zcela jiného a selhat může i úplně zdravý člověk, který absolvoval kurz sebeobrany. Oldřich Kroupa, zakladatel a hlavní trenér soukromého Centra bojových umění v Brně, neskrývá svůj pesimismus: „Nevěřím, že nadprůměrná žena by se ubránila průměrnému útočníkovi. […]Obránce musí být nad úrovní útočníka, i fyzicky, a z tisíců technik neznám jedinou, kterou by bylo možno provozovat vsedě nebo bez rychlých manévrů.“

Z toho vyplývá, že nejsilnější zbraní, dostupnou zdravému i hendikepovanému, je překvapení útočníka. K tomuto závěru dochází také Policie ČR: „Při kontaktu s útočníkem jde především o to, že ho musí napadená osoba překvapit a šokovat. Tím může odradit útočníka od jeho dalšího útoku nebo alespoň získat čas na rozmyšlení, co dělat dál, či přivolat pomoc.“

Fyzická sebeobrana a její rizika

Oběti napadení se často bojí bránit, aby útočníka nevyprovokovaly k agresivitě (ani Kroupa fyzickou sebeobranu nedoporučuje: „Jakýkoliv fyzický odpor hendikepovaného, ať o berlích či na vozíku, považuji za nevhodný; pouze vystupňuje agresi, ke které se původně nemusel útočník odvážit.“). Jednoznačná odpověď na otázku, zda se při přepadení bránit, nebo ne, neexistuje – alespoň ne v případě, kdy jde „pouze“ o krádež peněženky a mobilu. Pokud jde o přímé fyzické ohrožení (ublížení na zdraví či znásilnění), jdou veškeré pochyby stranou.

Obávat se nemusíte ani trestního postihu v případě, že vaše sebeobrana bude natolik efektivní, aby si z ní útočník odnesl památku na celý život. České zákony vycházejí obětem napadení vstříc (ve skutečnosti v tomto ohledu patří k nejlepším v Evropě) a definují okolnosti vylučující protiprávnost činu – když v krajní nouzi či během nutné obrany uděláte něco, co je za běžných podmínek trestným činem, v dané situaci jste zproštěni zodpovědnosti.

Fyzická obrana a hendikep

„Můj názor je takový, že naučit se bránit může opravdu každý, kdo nemá mentální postižení, samozřejmě i lidé s hendikepem, záleží ovšem, jaký problém mají, a dle toho jim individualizovat trénink a přípravu. Nikdy nevíme, kdo z nás jak skončí.“ Filip Rubínek, vedoucí školy Judo Clu Raion-ryu v Praze, nevidí v hendikepu zásadní problém, který by možnost naučit se sebeobraně vylučoval: „Co to obnáší? Speciální přípravu a individuální přístup ke každému cvičenci, trpělivost, ochotu a čas. Myslím si, že jsem schopný naučit základy sebeobrany každého.“

Absolvování kurzu sebeobrany má, krom schopnosti bránit se, i další pozitiva – získání sebevědomí a zbavení se strachu. Už to samo o sobě pomáhá předcházet rizikovým situacím. Sebevědomě působící lidé se oběťmi přepadení stávají mnohem méně než ti, jejichž řeč těla prozrazuje obavy a nejistotu. Uvolněné pohyby, bránění si svého prostoru a přímý pohled do očí vysílají signály o připravenosti nenechat se zaskočit – od takových lidí se většina násilníků drží raději dál.

Kurzy sebeobrany v Česku

Kurzy sebeobrany přímo zaměřené na hendikepované zatím v Česku neexistují. Oslovení vedoucí škol sebeobrany ale většinou odpovídají, že jsou otevřeni všem zájemcům, byť upozorňují na komplikace spojené s hendikepem: „Možnosti sebeobrany pro vážněji hendikepované jsou velice omezené a záleží na míře a skupině hendikepu. Rozhodně chybí možnost vyřešení konfliktu útěkem. Nutné je využít pomůcky (berle atd.) jako improvizovanou zbraň. S vozíkem je to těžké. Pokud by se nejednalo pouze o přepadení (peníze atd.) a šlo by přímo o boj, pravděpodobně dojde k boji na zemi, který je velice nebezpečný,“ říká instruktor Radim Pavelka. Podle jeho informací by na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy měl do budoucna vzniknout předmět sebeobrany pro osoby se specifickými potřebami.

Nejpřístupnější je individuální výcvik zohledňující míru hendikepu, ve skupině vás limituje nutnost přizpůsobit se celku.

Nejlepší je tedy vytipovat si školu v dosahu svého bydliště a předem se informovat o možnostech individuálního přístupu a míře bezbariérovosti. Někteří vedoucí nabízejí speciální kurzy určené pro fyzicky slabší jedince (mezi které jsou počítány také ženy), například Seminář sebeobrany nejen pro ženy, který pořádá Judo Clu Raion-ryu, vhodný pro začátečníky a osoby s nižší koordinací pohybů. Trenéři ze Sport Ventra Budokan v Liberci doporučují Proforce trénink a povzbuzují hendikepované, aby se nebáli zapsat se do kurzu a začít cvičit.

Stačí si pamatovat, že fyzická síla a obratnost zdaleka není vše: „Výhoda je stav mysli…, stav připravenosti na útok a vnitřní klid, jakmile selže psychika, selže všechno,“ upozorňuje Filip Rubínek a radí: „Jednej vždy s rozvahou, zachovej chladnou hlavu a pilně studuj bojová umění. Buď vždy nad věcí, a když někdy prohraješ, zase se oklepeš a jdeš dál. Každá zkušenost tě posílí, zvláště pak ta zlá. Není špatné volat linky 158, 156, nebo 112, nauč se je nazpaměť.“

Instruktoři také doporučují pokusit se předejít útoku: „Zaměřit se na taktické zásady vyvarování se konfliktu, na psychologii konfliktu a vyřešení už v prekonfliktní fázi. Pokud ke konfliktu dojde, je nutné mít naučených pouze pár technik, ale účinných a zaměřených na sílu horních končetin (škrcení),“ uzavírá Pavelka.

Osobní alarm a obranný sprej jako prostředky bezpečné obrany

Při sebeobraně není třeba spoléhat se pouze na své fyzické možnosti. K prostředkům, jak zvýšit svou osobní bezpečnost, patří různé obranné spreje, paralyzéry, plynové pistole a osobní alarmy.

Osobní alarm funguje podobně jako alarmy vestavěné do domů a do aut. Při aktivaci – v tomto případě zatáhnutím za poutko nebo stisknutím tlačítka – spustí sirénu a světelnou signalizaci, čímž útočníka překvapí, v mnoha případech i odradí a přivolá pozornost širokého okolí. Na pomoc kolemjdoucích se – bohužel – nedá spolehnout, většina útočníků ale nechce riskovat, že ho někdo bude schopen posléze popsat policii.

Obranné spreje a paralyzéry předpokládají alespoň minimální připravenost a povědomí, jak s nimi zacházet. K jejich výhodám patří snadná ovladatelnost a nenápadnost (vyrábějí se například v podobě psacího pera, rtěnky nebo zapalovače). Oldřich Kroupa je spolu s osobním alarmem doporučuje jako nejvhodnější prostředky sebeobrany hendikepovaných: „Druhou možností, bezpečnou, jsou obranné spreje. Při střelbě bere většinou vše ten, kdo vystřelí první. Pokud by útočník napadl hendikepovaného tímto jako první, byla by situace beznadějná, ale stejně i kdyby onen znal sebeobranu. Víme však, že takto útočníci chodí jen výjimečně. Pak je prvním „střílejícím“ napadený. Sprej s plynem (slzný, paralytický, pepřový) je malý, skryje se v dlani a při výzvě např. k odevzdání peněženky není problém ji hledat a „omylem“ tasit tento sprej. Dá se pořídit za stokorunu a nepoužitý vydrží asi 10 let – pak se často obsah proleptá u dna nádobky ven.“

Plynová pistole na první pohled připomíná skutečnou zbraň a útočníka spoléhajícího na fyzickou převahu může odradit. V nevýhodu se ale mění v okamžiku použití proti násilníkovi, který je vyzbrojen opravdovou pistolí a může se cítit vyprovokován k jejímu použití.

Tereza Dědinová