Brego byl nádherný lovecký pes – Bavorský barvíř. Chodil na lovy, na soutěže, které vyhrával, na výstavy, které vyhrával… ničemu se nemusel učit, jakoby měl všechny pokyny a rozkazy v krvi, dané do vínka matkou přírodou.

Uměl číst myšlenky svého pána a už dopředu plnil ještě nevyřčený rozkaz. Všichni o něm říkali, že je to nejlepší lovecký pes, kterého nic jiné nezajímá a k ničemu jinému by se ani nehodil. Všichni, včetně jeho pána, si to mysleli až do chvíle, než jsme se potkali my dva.

Vyjela jsem na svém invalidním vozíku z výtahu na jednom konci haly, on vešel dveřmi do téže haly, ale na opačném konci. Zarazil se. Chvíli jsme  tam oba jen tak stáli a hleděli na sebe. Líbil se mi, byl nádherný. Zatoužila jsem po tom, abych ho mohla pohladit a přitulit se k němu. Přečetl si moje myšlenky a rychlostí blesku ke mně dorazil. Těsně u vozíku se zastavil, očichal  moje bolavé nohy a velice jemně a opatrně je začal olizovat.

Když jsem se k němu sklonila, dal mi pusu na tvář, položil si hlavu na moje kolena a oddaně mi hleděl do očí. Překvapením mi spadla taška na zem. Brego na nic nečekal, vzal ji do zubů a podal mi ji. Když jsem odemkla schránku, že vyberu poštu, Brego mě předběhl, vzal poštu do zubů a opět mi ji podal.

„To jsem teda ani netušil, že něco takového umí,“ podivil se soused, myslivec.

„Brego! Jdeme!“ Zavolal na něho. Nic. Poprvé v životě odmítl poslušnost. Seděl tam s hlavou na mých kolenou a jeho pohled říkal: nemůžu odejít, ona mě potřebuje.

„Nehraj hluchého! Jdeme!“ Opět nic. „Vidím, že se do vás zamiloval,“ povzdechl si soused. „Ale co já teď?“

Pohladila jsem Brega po hlavě: „Běž, pán tě potřebuje.“ Velice neochotně odcházel. Neustále se otáčel, jestli ho nezavolám zpět, jestli nebudu něco potřebovat.

Stejný scénář se opakoval pokaždé, když jsme se potkali. Byla to oboustranná, velice silná láska.

Po roce se soused i s Bregem odstěhovali někam k lesu a mně bylo strašně smutno. Nevěděla jsem, jestli ho ještě někdy potkám.

Jednou odpoledne jsem tak jela z obchodu. Na parkovišti před domem stálo auto a v otevřeném kufru ležel Brego. Jak zaslechl zvuk mého vozíku, zvedl hlavu, zbystřil a vyletěl z auta jako neřízená střela. Doběhl ke mně, celou mě olízal, opět očichal moje nohy, poté si opatrně na ně položil hlavu a zamilovaně mi hleděl do očí.

„Brego! Jedeme!“ Nic. „Brego! Slyšíš?!“ Nic.

Pochopila jsem. Dala mu pusu na čumáček a řekla: „Běž, Brego. Tam je tvůj pán, tam je teď tvůj domov. Běž!“ Pomalu, neochotně odcházel. Několikrát se ještě otočil a díval se, jak tam stojím. Možná tajně doufal, že ho zavolám zpět. Nemohla jsem. Nesměla jsem, i když bych to strašně ráda udělala.

Asi po měsíci jsem jela s Kubíčkem, mým malým pejskem, z procházky domů. Opět tam stálo stejné auto, s otevřeným kufrem a opět v něm ležel Brego. Když uslyšel zvuk mého vozíku, na nic nečekal, vyskočil z kufru a rozběhl se ke mně. Po pár metrech ale uviděl Kubíčka, malého pejska, který vesele poskakoval vedle mého invalidního vozíku. Pochopil.Zastavil , strašně smutně se na mě podíval, otočil se a pomalu odcházel do auta. Já dodnes věřím, že tenkrát slzy stékaly po tváři nejenom mně.

Věra Schmidová