| Zkrácená verze ze všech dní | Den šestý >>> |
|---|
Den pátý – 18. 7. 2014 Výlet
Po zkušenosti s MHD jsem se rozhodl, že je třeba vyzkoušet i vlak. Kam bych tak jel? Volba poměrně logicky padla na Ústí nad Orlicí. (rodiště autora, pozn. redakce) I když jsem se jej rozhodl navštívit až o víkendu, plánovat jsem byl nucen začít už ve středu. Od svých komunikačních partnerů jsem věděl, že se přeprava vozíčkáře musí objednávat přes nějaký webový formulář s poměrně značným předstihem. Odkaz na formulář mi přistál na facebooku. Po podrobném prostudování jsem zjistil, že je objednávku nutné provést minimálně 24 hodin před odjezdem a že si vyhrazují právo můj požadavek odmítnout. Nu což, bylo třeba to zkusit. I když byl formulář vyplněný hned, stále to byl formulář, který požadoval osobní údaje. Trochu jsem se obával, aby po mně nechtěli číslo průkazky ZTP, ale to překvapivě nepožadovali. Bezbariérovou dopravu si může objednat skutečně každý.
Formulář na objednání bezbariérové přepravy
Druhým krokem pak bylo vymyslet, kde budu v Ústí bydlet, respektive regenerovat – spát a nabíjet. Velmi rychle jsem si „v hlavě“ prošel byty mámy, ségry, kamarádů a známých a se zděšením zjistil, že se do žádného z nich nejsem schopný dostat. Vlastně to mělo i pozitivní rozměr, uvědomil jsem si tak, že nikdo z mých ústeckých blízkých nemá vážnější problémy s pohybovým aparátem. Ke svým babičkám bych se paradoxně dostal, ale tam jsem to měl zas zakázáno. Kromě toho, že nebydlí v Ústí, mi maminka nakázala, abych jim to neříkal, že by to prý nepochopili a mysleli si, že si jen tak hraju. Vlastně jsem měl pocit, že to pro ni byl způsob, jak mi říct, co si o tom myslí sama. Když jsem jí telefonoval, že přijedu do Ústí na vozíku, ať si s tím nedělá starosti, že budu spát v hotelu, tak mi odvětila: „ať jí to nedělám, že lidi jsou strašně povrchní a nepochopí to“. Bylo evidentní, že se se mnou vlastně nechce ani vidět. Na dobu, co jsem se chystal do Ústí, nakonec raději odjela právě za babičkou na vesnici.
Tak jsem otevřel notebook, vzal telefon a začal obvolávat hotely v Ústí. Sehnat pokoj na víkend bylo úplně bez problémů, ale sehnat bezbariérový pokoj na víkend bylo naopak nemožné. Obligátní reakce na mou otázku, zda je pokoj bezbariérový, byla odpověď „co myslíte tím bezbariérový“. Po hodině telefonování jsem došel ke dvěma hotelům, které byly schopné garantovat bezbariérový jak vstup do hotelu, tak i do pokoje. V každém z hotelů jsem hovořil s ženou – recepční. Ten večer jsem si s každou volal asi čtyřikrát. Ukázalo se, že ani jedna neměla vůbec žádnou představu o tom, jak vypadá elektrický vozík, netušily, jaké jsou rozměry jejich dveří, jestli se na vozíku lze dostat do koupelny nebo na záchod, jaké materiály kryjí podlahy v různých patrech atp. Když jsem se jich zeptal, zda už nějakého vozíčkáře u nich ubytovávaly, tak mi jedna odpověděla, že za dva roky, co tam pracuje ani jednoho a druhá, že k nim jezdí jeden pán o berlích.
Musím ale dodat, že byly neuvěřitelně ochotné a svou neznalost kompenzovaly svým nasazením. Vždycky jsme se domluvili, co mají sehnat a až to budou mít, tak že mi zavolají zpátky. Tak si například dokázaly opatřit metr a obcházely jednotlivé místa a do telefonu mi hlásily jejich nejužší průjezdy. Změřit šířku a délku výtahu, změřit šířku dveří, zjistit kde mají koberce a kde ne ještě nebylo zas tak složité. Co se ale ukázalo, že vůbec není jednoduché vysvětlit, je kolmá vzdálenost od roviny dveří k protější zdi. To jsem si místy připadal, jak kdybychom si kreslili jeskyni v Dračím doupěti. „Stojíte na chodbě čelem ke dveřím, za zády máte nějakou zeď. To co mě zajímá je vzdálenost mezi tou zdí za vámi a těmi dveřmi před vámi. Abych věděl, jestli se tam dokážu vytočit.“ Ale nakonec jsme změřili všechno, v součtu mi určitě každá věnovala minimálně hodinu své pracovní doby, jedna z nich slíbila, že nechá odstěhovat jednu postel a druhá přesunula hosty do vyššího patra, abych mohl bydlet v přízemí. Nakonec se tedy ukázalo, že si můžu vybrat ze dvou pokojů, na které bych se měl relativně bezproblémově dostat. Ani v jednom jsem sice neměl šanci dostat se na záchod, ale to mě netrápilo, protože jsem stejně plánoval uvnitř pokoje z vozíku zase sesednout. Problém to činilo pouze v konverzaci s recepčními.
recepční: A jak se teda dostanete na ten záchod?
já: Vězte, že to nechcete vědět.
recepční: Ale dostanete se tam?
já: Dostanu.
Další ráno mi zvoní telefon:
paní v telefonu: „Dobrý den, vy jste si na dnešek objednával bezbariérovou dopravu z Brna do Ústí nad Orlicí.“
já: „Přesně tak.“
paní v telefonu: „Jenže my vás v Ústí nedokážeme vyložit. Není tam plošina.“
já: „No a nemůžete jí tam odněkud převézt?“
paní v telefonu: „To my neděláme.“
já: „A tak co mi navrhujete?“
paní v telefonu: „No já vám můžu nabídnout přepravu, buď do České Třebové, nebo do Chocně.“
já: „Ale já chci do Ústí nad Orlicí.“
paní v telefonu: „No, to nejde. Já bych Vám doporučovala spíš tu Českou Třebovou, protože mezi Ústím a Chocní je stejně náhradní doprava.“
já: …
paní v telefonu: „Tak chcete do té Třebové?“
já: „Tak asi jo.“
Můj sen o výsadku v Ústí nad Orlicí se definitivně rozplynul. Při tom telefonátu jsem operativně vypracoval náhradní plán. Nechám se vysadit v České Třebové a pak to zkusím dojet po cyklostezce až do Ústí, pokud by to baterka nedala, tak se stavím v Hylvátech v pivovaru, dám si večeři a dobiju baterku. Zdálo se to reálné. No tak jo, dvě hotelové rezervace, (zaplatil jsem oba bezbariérové pokoje) dobíjení v pivovaru, cyklostezka, chybějící průkazka ZTP/P a žádný prostor pro plán B. Začal jsem si uvědomovat rizika. Nedojedu, dojde mi baterie, budu muset vstát, nevím, jak se odpojuje motor, ten vozík by byl zablokovaný, nešel by ani tlačit, musel bych sehnat dodávku a pár chlapů. Co bych dělal? A tak jsem radši podnikl určité preventivní kroky. Zavolal jsem kamarádovi z Ústí, jestli by se nechtěl odpoledne projet na bruslích nebo na kole do České Třebové a umístil na facebook sebemotivační příspěvek.
„Nemám průkaz ZTP/P, v Ústí nad Orlicí nemají plošinu pro výstup z vlaku, žádné z obydlí členů mé rodiny ani přátel není bezbariérové, hoteloví recepční mi do telefonu opakují otázku “co myslíte tím bezbariérový” a maminka se za mě stydí. Kam jinam už bych se měl vydat.“
Překvapilo mě to, ale opravdu jsem pociťoval strach. Dokonce jsem pod záminkou, že potřebuju vyfotit, jak najíždím do a vyjíždím z tramvaje, vylákával kolegu z kanceláře sebou na nádraží. Nakonec nejel, ale bylo evidentní, že se bojím s tolika neznámými tak dlouhou cestu absolvovat úplně sám. Přišlo mi, že ten strach je tak iracionálně reálný, jako bych už úplně zapomínal na to, že vždycky můžu vstát a jít. Možná, že jsem si začal uvědomovat i to, že to vlastně až tak jednoduché není, a že kdykoli jen tak vstát a jít prostě nemůžu. Kdyby mi šlo o život nebo o zdraví, tak bych pravděpodobně z vozíku vstal, ale představa, že by mi někde ve vlaku došla baterie, já nemohl najet na plošinu, musel vstát před průvodčím, obsluhou plošiny, všemi těmi přihlížejícími zvědavci, mě začala úplně děsit.
Polní dobíjení baterie
Nicméně jsem v 13:45 vyrazil na vlak. Odjezd byl v 14:57 a jako „choďák“ jsem schopen ze stejného místa dojet na nádraží za pouhých 15 minut, ale jako vozíčkář jsem se musel na nádraží ohlásit už 30 minut před plánovaným odjezdem. Zastávka u mé kanceláře v daném směru nemá ostrůvek s bezbariérovým nájezdem. Abych tak do ní vůbec mohl nastoupit, musel jsem se vrátit dvě zastávky proti směru jízdy. Takže v 13:45 z kanceláře, v 13:57 do bezbariérové tramvaje a v 14:11 na nádraží, lehčí komplikace u výstupu z tramvaje a v 14:15 už se hlásím na pobočce ČD kurýr – krásných 42 minut před plánovaným odjezdem. Má nervozita se projevila i zde, kde jsem s výrazem životního ohrožení neodbytně dotazoval paní za přepážkou, jestli by se tady někde nedalo na chvíli zastrčit do zásuvky. Nejdřív mi moc nerozuměla, pak se na to ještě méně tvářila a nakonec na někoho zavolala. Z přilehlých dveří vyšla skutečně robustní žena a s lehkostí jí vlastní rovnou donesla židli, vylezla na ní a napíchla mě do zásuvky vysoko nad našimi hlavami. Poprosil jsem ji, jestli by mě mohla za 30 minut zase přijít vypojit. Pronesla něco ve smyslu „já mám pauzu, ale někoho sem pošlu“ a zase zmizela v těch samých dveřích. Byl jsem spokojen, nabíjel jsem se. Udělal jsem několik telefonátů a půlhodina byla pryč. Z tajemných dveří skutečně vyšel pán, odpojil mi nabíječku, popadl židli a téměř surrealisticky s ní odkráčel zase zpátky. Měl jsem pocit, že takhle nějak by mohla vypadat inkluze. Žádné otázky, žádná lítost, žádná zbytečná konverzace, úplně bezvýrazný akt vypojení ze zásuvky. Venku začalo příšerně pršet, ale já měl z celé té situace kolem nabíjení tak hezký pocit, že jsem si toho skoro ani nevšiml. Teprve až když jsem dojel na nástupiště a uviděl, kolik vody se vejde mezi již přistavený vlak a střechu nástupiště, tak mi došlo, jak moc se mě to týká.
paní průvodčí: „Máte deštník?“
já: „Nepočkáme, až to přestane?“
paní průvodčí: „Já odtud chci ještě dneska odjet.“
já: …
paní průvodčí: „Vezměte si můj.“
Nástup do vlaku za vydatného deště
Opravdu jsem byl překvapen, ten pocit z chování zaměstnanců Českých drah byl lepší než z kohokoliv jiného. Byli vstřícní a ochotní, ale především věcní a strozí. Vůbec žádná lítost. Byl jsem nadšen. Na pána, který mě vyvezl plošinou nahoru, také pršelo, takže se rozhodně nedá říci, že by to nějak zdržoval, přesto když jsem vjížděl do nákladového prostoru, tak jsem byl značně promočen. Nicméně i přes veškerou vlhkost bylo stále natolik teplo, že jsem se necítil nikterak nepříjemně. Výhled do krajiny přes mříž, nemožnost otevřít okýnko a značné vedro trochu rušili celkový dojem z cesty, ale nebylo to nic, co by se nedalo hodinu vydržet. Říkal jsem si, že si ve vlaku vytáhnu knížku nebo notebook a budu si číst nebo psát poznámky, ale jenom ta představa toho vytahování a zase ukládání na takhle krátkou dobu mě tak odradila, že jsem se nakonec opravdu jen kochal. V České Třebové na mě nakonec čekali dva cyklisté. Byl jsem opravdu vděčný. Zajímavostí třebovského nádraží je, že mají segregovaný podchod speciálně pro vozíčkáře, nevidomé a neslyšící – je to taková backstage roura. Ona vlastně celá ta cesta vlakem se vlastně odehrává tak trochu mimo hlavní scénu, jakoby za scénou. Jedete v tzv. „dobytčáku“ společně s krabicemi, koly a kočárky, z vlaku vás vysadí, až když jsou všichni ostatní cestující pryč ze scény a z perónu nakonec odjíždíte úplně osamoceně speciálním podchodem. Nemůžu říct, že by mi to úplně vadilo, vyhnul jsem se tak zvídavým pohledům, mohl jsem bezproblémově uplatnit vyšší rychlost vozíku, věděl jsem, že mě nečeká žádné překvapení v podobě nepřekonatelné bariéry, ale zase jsem se cítil tak nějak vyloučeně. Takhle si myslím, že inkluze také nevypadá.
Backstage kupé
Vyjeli jsme. Ukázalo se, že dle cyklistického tachometru nejedu ani 6 kilometrů za hodinu, ale spíš takových 5,5 kilometrů za hodinu. Kluci se vedle mě nejdřív pokoušeli jít rychlým krokem, ale po chvíli vyhodnotili, že je výhodnější jet raději pomalu na kole. Vozík je prostě něco mezi. Na konci České Třebové jsme narazili na pneuservis, kde mi opět neuvěřitelně ochotný pán v montérkách zvýšil ve všech kolech jednu atmosféru na čtyři. Já to necítil, ale prý se celý vozík výrazně zvednul. Pravdou je, že rychlost vozíku se tím dle cyklistického tachometru rázem vyhoupla na 7 kilometrů v hodině.
Oba mý cykloasistenti byli s mým experimentem plně obeznámeni a já si tak před nimi nemusel na nic hrát. Skutečně úlevné. Naopak byli zvědavý na dosavadní poznatky, mohl jsem se jim tak například svěřit s dosavadními hypotézami, což se ukázalo jako neobyčejně podnětné. Nejvíc je asi zaujala úvaha o rozdílnosti detailu, v němž je schopný sledovat chodník vozíčkář a „choďák“. Má hypotéza byla prostá: chodec se oproti vozíčkáři dívá na zem z větší výšky, tudíž i větší vzdálenosti a díky tomu nevidí zem v takovém detailu. V rámci této cyklodisputace jsem si uvědomil, že v mé představě se vozíčkář i chodec dívají stejně daleko před sebe, tedy že pohled je prodloužen pouze nepatrně (viz obrázek 1). Cykloasistenti však kontrovali tím, že „choďák“ se s vozíčkářem nedívá stejně daleko před sebe, ale že se před sebe dívají pod stejným úhlem, čímž se trajektorie pohledu značně prodlouží (viz obrázek 2). Uznal jsem, že má představa se nekriticky zaměřila pouze na diferenci pohledů daných výškou postavy. Tento poznatek následně podnítil vznik dalšího modelu, který vycházel z rychlosti pohybu jedince. Jeho teze byla následující: jedinec se dívá tak daleko před sebe, kam je schopný dostat se za určitý čas. To znamená, že délku pohledu před sebe upravujeme dle své aktuální rychlosti (viz obrázek 3). To by ale znamenalo, že vozíčkář se bude dívat dál než „choďák“, což mi ale bourá úplně původní hypotézu o onom větším detailu, v němž vozíčkář oproti „choďákovi“ zahlíží zem. Možná je tedy původní hypotéza chybná, možná jsou chybné všechny, přesto jsem přesvědčen o tom, že vozíčkář prostě zem vidí jinak než „choďák“ a není to jenom o odlišných preferencích.
Obr. 1 Model délky pohledu odvezené od jednotné vzdálenosti „před sebe“
Obr. 2 Model délky pohledu odvezené od totožného úhlu, pod kterým se díváme „před sebe“
Obr. 3 Model délky pohledu odvezené od času, za který jsme schopni se na určité místo dostat
Baterie vydržela úplně v pohodě až do Ústí, ubytování v jednom hotelu, ubytování v druhém hotelu, natáhnout „prodlužku“ oknem na zahrádku a zasloužené pivo. Těžký, ale hezký den.
[tabs type=”horizontal”][tabs_head][tab_title]Kdo je Robert Osman?[/tab_title][/tabs_head][tab]RNDr. Robert Osman, Ph.D. je sociálmí geograf a pracuje jako odborný pracovník Geografického ústavu Masarykovy univerzity. Současně pracuje v Oddělení environmentální geografie na Ústavu geoniky Akademie věd ČR. Zaměřuje se na kvalitativní geografické metody: nestrukturované rozhovory, mentální mapy a zúčastněná pozorování. Mezi jeho hlavní výzkumná témata patří geografie času, rytmicita místa, lidská teritorialita a geografie znevýhodnění.[/tab][/tabs]
