7 čili sedm dní v sedě – komplet – Den šestý

Den šestý – 19. 7. 2014 Symbol

Dnešek jsem strávil v Ústí. Hezký den. Projížděl jsem nejrůznější zákoutí, testoval bezbariérovost všemožných míst a institucí a prohlédl si Městské muzeum. Víkendová idyla. Idyla je ale sama o sobě nezajímavá. Bylo hezky, byl jsem se sestrou a jejím psem na výletě a setkal se s přáteli, které jsem už delší dobu neviděl. Co je na tom zajímavého? Fyzické bariéry jsou navíc v Ústí úplně stejné jako v Brně. Asi je tady méně bezbariérově upravených chodníků, ale zase je tady tak řídký provoz, že jsem v podstatě jezdil jenom po silnicích. Při návštěvě Městského muzea jsem si vyzkoušel plošinu. Moc jsem jí nevěřil. Když máte 100 kg, sedíte na vozíku, který má dalších 100 kg, máte sebou plný batoh a na plošině je jako maximální nosnost uvedeno 250 kg, tak se určitá pochybnost vkrade snadno. Navíc mě všichni komunikační partneři před plošinou varovali: „Ta není dělaná pro elektriky“, „to tě neunese“, „hlavně se tam nevejdeš“, „ani to nezkoušej“. V muzeu prováděly dvě postarší nicméně velice vitální dámy, které mě od prvního pohledu „potřebovaly“ dostat dovnitř. Na všechny mé otázky směřující k zajištění bezpečnosti mé i všech zúčastněných technologií, odpovídaly rázně a pozitivně. „Ano, je to plošina i pro elektrické vozíky. Samozřejmě, že vás to unese. To víte, že se tam vejdete. Nic se s tím nestane, navíc, jak byste za to mohl být odpovědný vy?“

Skutečně nebylo snadné se na tu plošinu dostat, měla poměrně velký rantl, musel jsem se otočit a nacouvat na ní. Byla to naprosto milimetrová práce a stejně si myslím, že maximální rozměry vozíku, minimálně jeho délka, byly větší než rozměry plošiny. Nicméně mě i přes mé obavy dostaly nahoru. Mohlo jim být něco mezi šedesáti a sedmdesáti lety, trvalo nám to asi 20 minut a bylo vidět, že případný neúspěch by je mrzel víc než mě. Nicméně jsem si zase začal uvědomovat, jak je ta má „hra“ nebezpečná. Extrémně jsem se soustředil na to, abych nepohnul ani prstem u nohy, abych se neprozradil, a skutečně mě děsila představa, že by to ta plošina nevydržela a třeba se mnou dokonce spadla. Vůbec jsem si nebyl jistý, zda bych byl schopný zapřít se rukama a nohama, nechat ho spadnout a odkrýt tak své „předstírané znevýhodnění“. Bylo zajímavé uvědomit si, že ta odehraná dvaceti minutová situace mě s těmi dámami natolik svázala, že jsem si nedokázal představit, že bych se před nimi mohl prozradit, a to i v případě pádu. Nevím, myslím, že nemůžu vědět, zda bych reflexivně nezareagoval a neuskočil, ale cítil jsem, že představa vystoupení z role v této situaci by mi snad mohla být nepříjemnější než představa potlučení, odřenin i případné zlomeniny. Nevím, jak bych zareagoval, nevím, co bych upřednostnil a jsem vlastně rád, že jsem se to nedozvěděl, zajímavé bylo už jen to, že jsem si přestal být jistý svými vlastními reflexy.

Plošina do Městského muzea v Ústí nad Orlicí

Nicméně mě to přivádí k trochu obecnějšímu rozměru „bytí na vozíku“ a tím je symbol, který představuje. Vozík znamená znevýhodnění, „bytí na vozíku“ pak automaticky „bytí znevýhodněným“. Otázka je, co znamená „bytí viditelně znevýhodněným“. Jste vidět, nejste anonymní, jste něco jako veřejně činná osoba, něco jako celebrita – všude je vás plno, každý si vás všimne a každý si vás hlavně pamatuje. Jste litovaná celebrita, jste doklad toho, že ostatní se ještě nemají tak zle, jste připomínka malichernosti všech jejich trápení, jste hrdina, který své břímě nese hrdě, jste někým, koho se nikdo nebojí, s kým se každý rád srovnává a vůči komu si každý rád dodá sebevědomí. Je to zvláštní, jsou momenty, kdy mi to je neuvěřitelně nepříjemné, ale jsou i momenty, kdy si z toho dělám srandu, kdy si vymýšlím výhody „bytí na vozíku“. Do parku si nemusím nosit nic na sezení, nikdy nešlápnu do kaluže, neznám dření nových bot, nákupní košík si můžu položit na klín, ve frontě můžu sedět atd. Je pro mě snazší vidět výhody bytí na vozíku, než výhody bytí viditelně znevýhodněným. I když něco mě přece jen napadá. Můžu si dovolit požádat své okolí téměř o cokoliv, v tramvaji nemusím nikdy řešit dilema, jestli tu starou paní pustím nebo zůstanu sedět a často se na mě lidé usmívají.

U toho úsměvu se chci na chvíli zastavit. Když chodím po městě jako „choďák“, mám zvláštní pocit, jakoby se mně určití lidé vyhýbali, jakoby se mě až trochu báli, jako bych působil nevyzpytatelně, nebezpečně, výhružně. Když jdu městem jako vozíčkář, tak se mě nikdo nebojí, lidé se se mnou kontaktují, oslovují mě, usmívají se na mě. Jednou jsem šel na vozíku domů z práce a potkal jsem slečnu, neznal jsem ji, míjeli jsme se na ulici. Podíval jsem se na ni, ne jinak, než se dívám obvykle (alespoň si to myslím). Ona se podívala na mě a usmála se. Jeden drobný letmý úsměv. Dost mě to rozhodilo, nakonec jsem se taky usmál, ale bylo to něco, co se mi nestává. Začal jsem se na to víc soustředit a zjistil jsem, že se na mě lidé skutečně víc smějí. Naprosto mi to nevadí, naopak, je to velice příjemné. Dneska jsem to vyprávěl ségře a ona přišla se zajímavou interpretací, která podporuje mou úvahu o jinovém sedu a jangovém stoji. Říkala, že „normálně“ vypadám dost tvrdě, drsně a bojovně, že se svou váhovou převahou, sestřihem, vousy, oblečením, výrazem a celkovým vzezřením působím značně nepřístupně. Když se ale posadím na vozík, jakoby toto vyznění ustoupilo, jakoby se jednotlivé výrazové prostředky zeslabily a já působil jemněji, mírněji, přístupněji.

Odpovídá to i tezi jednoho z mých komunikačních partnerů, že jsem podle něj příliš jangový a potřeboval bych více jinu. Je to opět jenom hypotéza, ale přijde mi, že nejen vozík, ale i posed je jak viditelný, tak velice symbolický. Sedící člověk nezaútočí, sedící člověk nezakřičí, sedící člověk musí vždy nejdřív vstát, a když vstát nemůže, tak nemůže být ani nebezpečný. Je něco jako domácí mazlíček. Asi mě vozík nějak zjemňuje. Nevím jak, ale všechno tomu napovídá.

3D model Perly v Městském muzeu v Ústí nad Orlicí

[tabs type=”horizontal”][tabs_head][tab_title]Kdo je Robert Osman?[/tab_title][/tabs_head][tab]RNDr. Robert Osman, Ph.D. je sociálmí geograf a pracuje jako odborný pracovník Geografického ústavu Masarykovy univerzity. Současně pracuje v Oddělení environmentální geografie na Ústavu geoniky Akademie věd ČR. Zaměřuje se na kvalitativní geografické metody: nestrukturované rozhovory, mentální mapy a zúčastněná pozorování. Mezi jeho hlavní výzkumná témata patří geografie času, rytmicita místa, lidská teritorialita a geografie znevýhodnění.[/tab][/tabs]