Už to bude třináct let, co jsu Pražák a jsem na to vážně pyšná. Posledních pár let sice sedím na vozíku, ale Praha se mi neuzavřela.
Nedávno jsem jela na přijímací zkoušky na vysokou školu do centra Prahy a s asistentkou jsme troufale využily městskou hromadnou dopravu. Nejprve nás čekal autobus, avšak řidič, ředitel autobusu, si na mě dovolil otevřít ústa, že pro mechanický vozík není povinné sklápět nájezdovou rampu. Moje přijímací zkouška se skládala i z ústního pohovoru. Na řediteli autobusu jsem natrénovala svá mluvidla a rampu mi samozřejmě sklopil.
Pražské metro mě fascinuje. Na silnici mohou být zácpy a nehody, ale metro si v podzemí vesele frčí svou trasu. Bohužel nedoporučuji metro pro elektrické vozíky. Mezi nástupištěm a vlakem je příliš velká mezera a výškový rozdíl celou situaci ještě zkomplikoval. Z metra na povrch se můžete dostat buď výtahem, nebo v některých stanicích funguje rampa, která kopíruje schodiště. Její rychlost je však tak veliká, že vám ujedou všechny navazující spoje, předběhnou vás všichni mravenci, a proto zaslouženě této rampě říkám „rychle a zběsile“. Pak následovala nízkopodlažní tramvaj v niž řidič bez problémů a řečí sklopil nájezdovou rampu. Po několika zastávkách jsme vystoupily v centru Prahy. Ať žijí „kočičí hlavy“. Praha díky nim vypadá nádherně, ale vozíčkář díky nim přijde o zbytek vzduchu v plicích.
Závěrem musím říct, že jsem zkoušky zvládla a i přes svůj věk a těžké postižení začnu v září studovat vysokou školu. Cestování po Praze mě tak natchlo, že se svými asistenty příští týden jedeme na Petřín. Zamávám vám z té výšky.
Monika Henčlová
