Abych byla upřímná, wellness není nic, co bych si dopřávala často. Jednak je to poměrně drahý špás, jednak nejsem ten typ člověka, co by se rád čvachtal hodiny ve vodě a vystavoval se v plavkách. Nicméně když mi kamarádka nabídla, že bychom mohly strávit jeden víkend ve SPA hotelu, který byl zároveň spojen se školením, neváhala jsem ani na vteřinu. V duchu jsem se totiž okamžitě viděla natažená na ratanovém křesílku s knížkou v ruce či při objevování krás nádherné beskydské přírody. Zkrátka jsem usoudila, že je to nabídka, která se neodmítá a kterou bych si měla po tom všem studijním a pracovním shonu dopřát. A jak jsem řekla, tak jsem také učinila. O tři týdny později jsme tedy s kamarádkou stepovaly na recepci a obě jsme byly plné očekávání. „Ach, naše dámy jsou tady,“ prohlásila paní recepční a věnovala nám úsměv, za který by se nemusela stydět ani v Hollywoodu. „Váš pokoj je připravený, můžete se jít ubytovat, ano?“ pronesla přesládlým tónem směrem ke mně, zatímco mě v další nanosekundě polilo horko a zrudly mi uši. Její snaha být milá (a věřím, že to myslela dobře a upřímně) totiž díky způsobu, jakým to pronesla, hraničila s trapností. Když jsem se však probrala z mírného šoku, že i v dnešní době s vámi lidé neumí jednat jako s dospělým a svéprávným člověkem – vozík nevozík – začalo mi cukat v koutku a neubránila jsem se úsměvu.
Převzaly jsme si tedy klíče a šly jsme zkontrolovat ubytování. Neměly jsme sice zarezervovaný bezbariérový pokoj, ale díky mé částečné mobilitě jsme si bez obtíží poradily i v pokoji standardním, kde jsme nenarazila na žádné závažnější nedostatky ani komplikace. Hotel tak získal další plusové body. Ty zdvojnásobila, ne-li ztrojnásobila každá snídaně, oběd a večeře v bezbariérové restauraci, kde dostaly mé chuťové pohárky řádně zabrat. Po obědě pak přišla na řadu procházka a zdálo se, že idylku jménem LANTERNA nemůže nic překazit.
Úsměv na rtech mi ovšem zmrznul hned během odpoledního školení. „Máte všichni k dispozici informační letáky?“ ptala se naší skupinky koordinátorka. Vzhledem k tomu, že jsem žádné neobdržela, přihlásila jsem se. „Princezna v červených punčoškách nemá materiály? Už vám je nesu,“ pronesla a mířila ke mně. Už podruhé téhož dne mi vyschlo v ústech a má tvář měla stejnou barvu jako zmíněné punčošky. „Nechci ani pomyslet, jak by mě otitulovala, kdybych si dala své oblíbené puntíkované silonky,“ říkala jsem si ironicky v duchu, když jsem školení opouštěla. I tak ale musím říct, že se mi víkend na Lanterně líbil. Bylo to příjemné, osvěžující vytrhnutí z každodenní reality. Ale jedno vím jistě: až sem příště pojedu, napíšu si na čelo preventivně rok narození. Třeba to pomůže.
