Ve třetím čísle letošního Vozíčkáře tvrdí a výstižně to dokládá odborník na mobilitu Petr Šika, že veřejnost stále podceňuje význam odstraňování bariér což ztěžuje prosazování bezbariérového řešení staveb v praxi. Hlavní příčinou tohoto podceňování je dosavadní vývoj kdy bezbariérové užívání staveb bylo od svého prvopočátku spojováno jen se zájmy zdravotně postižených a nikoliv zájmy celé společnosti. Rozdíl je jen v tom, že pro zdravotně postiženého například vozíčkáře jsou bezbariérové úpravy nezbytné ale pro zdravotně nepostižené jsou jen výhodné. Proto prosazování bezbariérových úprav se stalo především záležitostí organizací zdravotně postižených.
Prosazovat bezbariérové užívaní staveb bylo především záležitostí aktivistů bývalého Sdružení pro životní prostředí zdravotně postižených, Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých, Ligy vozíčkářů a aktivistů některých dalších organizací zdravotně postižených. Problémy bezbariérového užívání staveb se zabývala i Národní rada osob se nezdravotním postižením a Vládní výbor pro zdravotně postižené, který připravil podklady pro zařazení této problematiky do celkového rámce péče o zdravotně postižené což bylo obsahem osmi přijatých vládních usnesení.
Situace v této oblasti se neustále zlepšuje i když se často bezmocně potýkáme ještě s řadou nedostatků. Nový stavební zákon přiznává bezbariérovému užívání staveb veřejný zájem ale jeho ochrana v praxi není dosud obdobně jako v jiných oborech řádně zajištěna. Dosud žádný z dotčených orgánů nevydal stanovisko, které by se týkalo ochrany veřejného zájmu na bezbariérovém užívání stavby. V současné době se vcelku daří zohledňovat požadavky bezbariérového užívání staveb ve vydávaných zákonech, předpisech a normách jak se o to snaží před deseti lety z podnětu Ligy vozíčkářů zřízená pracovní skupiny Bariéry při NRZP. Ochranu veřejných zájmů v oblasti bezbariérového užívání staveb by měly mít proto za úkol jednotlivé dotčené orgány, neboť tyto požadavky jsou zahrnuty v dokumentech, kterými se musí řídit. Tím by se mohlo podařit i zvýšení zájmu na bezbariérovém užívání stavby ve veřejnosti. Navíc tyto požadavky často ovlivňují i celkové řešení dotčených staveb. Pokud by to některý dotčený orgán sám nebyl schopen zvládnout měl by se obrátit s žádostí o pomoc na konzultanty s odbornou kvalifikací pro bezbariérové užívání staveb. Dosud vyjádření odborných konzultantů pro bezbariérové užívání staveb nejsou pro nikoho závazná. Vyjádření vydávána cestou příslušného dotčeného orgánu byla by závazná dle stavebního zákona především pro stavební úřady. Pokud stavební úřady vydaly výjimku z bezbariérového užívání staveb, pak je platnost takové výjimky dosud pochybná neboť nemohla byt vydána se souhlasem odborného dotčeného orgánu jak požaduje stavební zákon.
Vzhledem k tomu, že bezbariérové užívání staveb se týká nejen trvale ale i přechodně zdravotně postižených občanů po některých úrazech a některých operacích což může potkat každého, že se týká těhotných žen a tedy každého občana před jeho narozením a po určitou dobu po jeho narození a po dosažení pokročilého věku, že se týká občanů malého vzrůstu, občanů, kteří cestují s těžkými zavazadly a nákupními taškami na kolečkách, týká se tedy všech občanů a tedy zájmů celé veřejnosti. Na negativní postoj části veřejnosti k bezbariérovému užívání staveb mělo vliv i nešťastné a nesprávné a určitým způsobem ponižující označování dotčených osob jako skupiny občanů s nějakými omezenými schopnostmi. Například matka s dítětem na kočárku nebo osoba s těžkým zavazadlem na kolečkách není osoba s nějakými omezenými schopnostmi ale jen s omezenými možnostmi se snadno pohybovat.
K podstatnému zlepšení situaci v oblasti bezbariérového užívání staveb v praxi by pomohlo, kdyby stavební úřady začaly kontrolovat, zda dotčené orgány ochraňují i veřejný zájem v této oblasti jak jim to ukládá stavební zákon. Obdobnou kontrolu by měly provádět orgány, které podle stavebního zákona mají provádět státní dozor.
Zdeněk Holub
(autor je Odborný konzultant NRZP a soudní znalec pro bezbariérové užívání staveb)
