Josef Fučík (vpravo) krátce po převzetí ceny Zaměstnanec roku. Vlevo Jiří Suchánek, fyzioterapeut z Liberce.
Bez něj by se toho v Nové Pace pro vozíčkáře a ostatní lidi s postižením udělalo pramálo. A když ho někdo nazve otcem zakladatelem, neprotestuje. Ale šibalsky pomrkává: Josef Fučík si prostě své zásluhy uvědomuje, ale dívá se na ně se sympatickým nadhledem. Přitom občanské sdružení Život bez bariér, které před deseti lety doslova vydupal ze země, má dnes kolem čtyřiceti zaměstnanců a funguje v několika budovách.
Půjčovna pomůcek vznikla na základě spolupráce s Dagmar Havlovou a Nadací VIZE 97.
Činorodý vozíčkář má vlastnosti, které ho předurčují k roli vůdce. Je svědomitý, houževnatý i komunikativní, má spoustu energie i dobrých nápadů. Pomáhá shánět sponzory i práci pro lidi. Jedná s vedením města, dohlíží nad stavebními pracemi, je neformálním tiskovým mluvčím. A umí táhnout za jeden provaz s ostatními. Letos v říjnu se sice pan Fučík stal Zaměstnancem roku z chráněného trhu práce, ale vzhledem ke všemu, co pro sdružení dělá, by klidně mohl být i zaměstnavatelem roku. „Asi by to bylo logické,“ přikyvuje. Ale hned dodává: „Všichni říkají, že cenu jsem dostal já, ale vlastně ji dostal náš tým. Bez něj bych nic nedokázal a nikdo by mě nenominoval.“
V naší zemi najdete i další vozíčkáře, kteří jsou skvělými tahouny. Ale v jedné věci je pan Fučík nejspíš výjimečný. Když sdružení v roce 2006 koupilo od kraje na splátky areál bývalé nemocnice a kláštera, aby v něm vybudovalo Centrum bez bariér a stacionář, bylo nutné vykonat spoustu fyzické práce. A na ni zoufale chyběly peníze. Každá koruna se obracela dvakrát, než se na něco použila, svépomoc byla nezbytností. V téhle situaci se tělesně postižený vizionář zachoval jako správný velitel, který se při útoku postaví do čela svého vojska. Stal se na dny a týdny bagristou, do částečně ochrnutých rukou bral i sbíječku a zejména při bílení mu vozík dokonce posloužil jako pracovní nástroj: „Jak jsem na něm jezdil, pracoval jsem rychleji než normální zdravý malíř.“ Když si na Staroměstské radnici v Praze přebíral zmíněnou cenu, porota Nadačního fondu pro podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením o něm trefně prohlásila: „Pan Fučík dvacet čtyři hodin denně betonuje, sbíjí, brousí a bagruje.“ Víte snad o někom dalším?
Co může, udělá si vlastníma rukama. I když je má částečně ochrnuté.
K manuální všestrannosti byl veden odmalička. „Můj táta byl kovář a já vyrůstal na dvoře, kde bylo plno kobyl, dělníci z JZD tam spravovali motory ve strojích a vyměňovali jim kola. Tam jsem se strašně naučil, třeba svářet jsem uměl v osmi letech,“ vzpomíná na své dětství.
Nepřekvapuje, že je v řídícím výboru novopackého sdružení. Ale je i jeho řadovým zaměstnancem a donátorem: mzdu totiž odevzdává zpět do Života bez bariér a snaží se vyjít s invalidním důchodem. I na tom je vidět, jaký je Josef Fučík srdcař.
Podnikavý a úspěšný byl už coby zdravý muž. Až do svých pětatřiceti měl prosperující stavební firmu. Osudovým předělem byla zbrklá šipka do bazénu u souseda, v němž bylo málo vody – v létě častá příčina ochrnutí. Tři dny byl v kómatu, dva měsíce na dýchacím ventilátoru. Následovaly operace a dlouhodobé rehabilitační pobyty v nemocnici v Hradci Králové a Jičíně. „Doktoři mi říkali, že ze mě bude ležák, že budu hýbat jen hlavou,“ vybavuje si pan Fučík. V zoufalství se v nemocnici pokusil vzít si život.
Hlavní zásluhu na tom, že dnes v pohodě jezdí na vlastnoručně upraveném električáku a zvládá i hrubší ruční práce, má jeho manželka. Odmítla uvěřit lékařským prognózám a zajišťovala mu doma intenzivní rehabilitaci Vojtovou metodou. „Po celý rok vozila cvičitelku dvakrát denně ze vzdálenosti XX kilometrů, za to jsem jí strašně vděčný,“ říká padesátiletý chlapík.
Další jeho typickou vlastností je odhodlání zkoušet nové, neznámé věci. „Když jsem ležel doma, zeptal se mě jednou kamarád, jestli bych mu nesestavil počítač. Slíbil jsem mu to, aniž bych věděl, jak se to dělá.“ V hlavě však měl poznatky, které nasbíral v časopisech během pobytů ve špitále. „Ležel jsem na břiše, manželka vyndala z balíku objednané součástky, a já na posteli s velkými potížemi sestavil první počítač. Fungoval, takže si ho kamarád koupil.“ Zanedlouho následovaly další objednávky, a tak si Josef Fučík založil živnost a začal denně kombinovat intenzivní rehabilitaci s počítačovým kutilstvím. Za prvý rok postavil neuvěřitelných 150 počítačů!
Během tří let si tak vydělával na prvého osobního asistenta. „Přivezli mi ho z Ukrajiny, aby byl co nejlevnější,“ usmívá se. „Strojil mě, myl, staral se o mě do té míry, že manželka mohla opět začít chodit do práce.“ Jeho zdravotní stav se postupně zlepšoval, už se mohl posadit na vozík. Začal přemýšlet, jak odstranit doma bariéry: dlouhé měsíce byl nucen pobývat v jedné místnosti a kvůli venkovním schodům se za příbuznými nebo do divadla dostal jednou dvakrát za rok, když ho i s vozíkem přeneslo několik obětavých lidí.
Vozíčkářovi na komíně zamávalo 1200 účastníků benefičního koncertu Života bez bariér.
Vše, co zbylo po jeho počítačovém podnikání, pan Fučík rozprodal. A tak požádal úřad práce a Konto Bariéry o příspěvek na počítač. Když ho získal, poradil několika dalším vozíčkářům, jak si ho pořídit a jak na něm pracovat. Znenadání bylo v Nové Pace dvanáct aktivních lidí na vozíku.
Začali pořádat turnaje v boccie a víkendové výlety. Zanedlouho zjistili, že neformální parta nemůže dál rozvíjet své aktivity, protože na to chybí peníze. A že k žádostem, dotacím a grantům je nezbytná právnická osoba. „V den, kdy jsem u svého domku zmáčknul tlačítko výtahu, jsem založil občanské sdružení. K mému odhodlání výrazně přispělo to, že už jsem měl svého asistenta. Bez něj toho moc neuděláte, ale s ním můžete pracovat naplno,“ podotýká pan Fučík.
Sociální rehabilitace, chráněná pracovní místa v několika dílnách (např. keramické či textilní), odborné sociální poradenství, denní stacionář, bezbariérová individuální přeprava, počítačové kurzy nebo půjčovna pomůcek. Právě tyhle aktivity považuje Život bez bariér za stěžejní. Každoročně také pořádá benefiční kulturní akce a provozuje několik bytů pro vozíčkáře. O tom všem umí Josef Fučík poutavě a zasvěceně vyprávět. Jak by ne, vždyť právě on přišel s ucelenou vizí a začal ji od píky naplňovat. „Dneska máme přes dvě stě klientů s různým zdravotním postižením a obrat od deseti do pětadvaceti milionů. A jeden čas jsme dokonce zaměstnávali stovku lidí, převážně postižených. Kvůli ekonomické krizi jsme teď bohužel spadli na čtyřicet zaměstnanců,“ sype z rukávu impozantní čísla. A zdůrazňuje, že úspěchy jsou společným dílem členů sdružení a zaměstnanců.
Za manažera ani ekonoma se nikdy nepovažoval, těmito činnostmi se zabýval a zabývá jen z nutnosti. „Udržet neziskovku nad vodou, to šetříte každým prkýnkem, nic nevyhodíte a sklad máte plný šrotu, protože cokoli může někdy hodit. Takhle jsme třeba z rezavých trubek svařili pódium, které by jinak stálo majlant.“ Že je v dnešní těžké době kvalitní manažer pro neziskovku nutností, to si pan Fučík velmi dobře uvědomuje. „Věřím, že brzy někoho schopného seženeme.“
Kolektiv lidí po zakoupení areálu bývalého kláštera netušil, kolik starostí ho čeká.
V malém podkrkonošském městě je Život bez bariér k nepřehlédnutí i proto, že jeho denní stacionář a Centrum bez bariér fungují hned vedle bývalého barokního kláštera paulánů. Rozlehlá stavba na návrší je dominantou Nové Paky a sdružení ji zatím využívá jako skladiště materiálu a pomůcek. Záměr do budoucna je jasný: „Chceme v klášterní budově vytvořit centrum pro naše doplňkové aktivity a taky důstojné prostory pro širokou veřejnost,“ prozrazuje pan Fučík. Obdivuhodný muž, který se nerozpakuje dávat svým představám konkrétní podobu a který chápe problémy jako výzvu. Dobře to ilustruje příhoda z konce října. K volební místnosti v městském kulturním středisku dorazil vozíčkář Fučík jako první, a aby měl jistotu, že se bezpečně dostane až k urně, měl s sebou nájezdovou rampu. „Beru si ji při každých volbách, protože dřevěný nájezd do budovy je přes mé opakované upozorňování stále nebezpečný. A já chci volit důstojně, stejným způsobem jako chodící lidé.“
Miloš Pelikán
