Letos v dubnu měla v pražském Divadle Archa premiéru inscenace Simulante Bande. Jde o velmi zajímavé představení, v němž se téměř nemluví a jemuž dominuje nápaditá scénická hudba a řeč pohybů a gest. Jednu ze čtyř postav ztvárňuje vozíčkářka Alena Jančíková.

Autorky Veronika Kotlíková a Tereza Ondrová, členky skupiny VerTeDance, v hodinovém pásmu s nápaditou odlehčeností ukazují, co zdravé a tělesně postižené lidi obvykle potkává při hledání cest ke vzájemnému soužití. Netradiční balet je zacílen hlavně na divákovy emoce, ale obejde se bez laciných efektů, není v něm nadutý patos ani plačtivý sentiment. Od úvodní scénky je naopak přítomna hravost. Vozík je zpočátku umístěn v koutě jako nepotřebná věc a publikum ani nemá šanci poznat, která z postav hrajících a pohybujících se vleže a vsedě má tělesné postižení. Teprve s přibývajícími minutami se ukáže, komu vozík nahradí nohy.

Mezi třemi ženami a mužem vznikají, rozvíjejí se i zanikají vztahy zabarvené náklonností, vstřícností či láskou, ale i nepochopením, ponižováním a rivalitou. Divák není nucen k jednoznačnému náhledu na jednotlivé postavy: vnímá proměnlivost a někdy i rozporuplnost jejich chování, prožívá s nimi jejich tápání i chvíle sblížení.

Je až neuvěřitelné, co všechno se dá vyjádřit za pomoci vozíku. Chodící postavy i neprofesionální herečka Jančíková ho vyloženě vtahují do představení. Slouží jim nejen k překonávání pohybových limitů, ale i ke zvýraznění protichůdných lidských vlastností. S vozíkem i na vozíku se dá vystihnout ponižování druhého člověka, ochota pomáhat, životní vitalita i zamilovanost…

Představení, které rozhodně stojí za zhlédnutí, je v Divadla Archa letos ještě na programu 17. listopadu a 10. a 11. prosince.

(mp)