Zkrácena verze ze všech sedm dní
Den druhý 15. 7. 2014 – Sedět
Jedním z cílů, který jsem si vnitřně stanovil, je sledovat vlastní tělo. Co se v něm děje, kde, kdy a jak se to v něm děje, jaké významy tomu přikládám, jak si to pojmenovávám atp. Začíná to honosně, ale vlastně jde primárně o zpocený zadek, záda a všechny části těla, kterými se dotýkám vozíku. Dále pak kontinuální pocit „zaražených prdů“, opuchlé nohy, močení vsedě, jezení z dálky, dívání se do země atp. Zatím se nedokážu moc kochat projížděným okolím, vozík jede tak šest kilometrů v hodině, takže jsem o malilinko rychlejší než většina chodců. Pohyb mě nestojí žádnou fyzickou námahu, snad jen při nerovnostech a drobných převýšeních cítím, jak vyrovnávám sklon tělem. Náklon dopředu a dozadu je odlišný od náklonu do stran. Dopředu se lehce předkloním a dozadu opřu o opěradlo, ale do stran je to nějak víc cítit a i drobnější náklon lze označit za nepříjemný. Mezi pravým a levým náklonem nevnímám žádný rozdíl.
Náklon dopředu zatím ještě nikdy nebyl takový, aby mi byl nepříjemný. Vysvětluji si to tak, že v tom směru mi v případném vypadnutí z vozíku nezavazí žádná součást vozíku, mohu v tom směru plně využít rukou a hlavně vše můžu stále vizuálně kontrolovat. Oproti tomu nepříjemný náklon dozadu jsem už zažil. Nepříjemnost je plně spojená s představou pádu – nevidím dozadu, je tam jen opěradlo a ruce mi v tom směru nijak nepomůžou. Náklony do stran jsou na tom podobně, jenom se tam ještě vtírá otázka, co mi při případném pádu může udělat ta stokilová masa železa.
Kdysi jsem v nějakém textu psal, že uživatelé elektrických vozíků nevnímají sklon povrchů. Dnes už bych to takhle neřekl. Já je vnímám velice citlivě. Ale je pravda, že jinak než jako „choďák“. Nepředstavují pro mě žádnou námahu, nezadýchám se v kopci, nezrychluje se mi tep, ale tím, že je čtyřkolka ze své povahy dvoustopá, daleko intenzivněji vnímám pravolevý náklon.
Tento vozík nemá příliš velké zrychlení. Ale vnímání rychlosti se ukazuje naprosto relativní. Čím širší je projížděný prostor, tím je pocit rychlosti menší. Když jedu v práci po chodbě, mám pocit, že jedu i dvakrát rychleji než když jedu po cyklostezce. Výrazně tento pocit umocňují míjené vertikály. Pokud jedu podél zdi, vnímám jeho rychlost jako vyšší, než když široko daleko není nic, vůči čemu by bylo možné rychlost pohybu porovnat. Širší prostor je prostě pocitově pomalejší, užší naopak rychlejší. Skoro se mi chce říct, že šířka prostoru ovlivňuje pocit rychlosti.
Akcelerace mi nějaké výraznější podněty zatím nepřinesla. Zajímavé je však zastavení. Když jedu plynule delší dobu a najednou zastavím třeba na přechodu, cítím zvláštní vrnění. Není to nepříjemné, jen neznámé. Jako kdybyste si spojili lehké zamotání hlavy po prudkém postavení s vibrováním těla po delším kontaktu s mechanickým strojem (motorkou, zahradní sekačkou, motorovou pilou). I když sesednete z motorky, pustíte se sekačky nebo odložíte pilu, stále v kostech cítíte jakési vibrace. Jako by se rozvibrovaly tak, že se nakonec sami stanou zdrojem této vibrace. Když jedu na vozíku, tak nic takového nevnímám. Vozík je vybaven dvěma elektromotory, které určitě nějakou vibraci produkují, ale já ji nevnímám. Všimnu si jí, až když po delší době zastavím. Je to taková vlna brnění rozlévající se ze středu do jednotlivých končetin. Je to celkem vtipné.
Cestovní „KPZtka“ každého kyborga (kapsička na doklady, nabíječka, bažant, podsedák)
Občas si uvědomuji, že jsem blíž zemi než jsou „choďáci“. Stále se dívám před sebe, dívám se po lidech, dírách, odhaduji, kudy se protáhnu, trefuji se, zahýbám, aktivně vyhledávám sklo a nejrůznějších nástrahy, vlastně při pohybu ani moc nestíhám vnímat okolí. Dnes jsem šel s jedním „choďákem“ a vyprávěl mu, jak mě překvapilo, kolik je všude na zemi skla. Nikdy jsem si toho nevšiml. Původně jsem to interpretoval tak, že pro chodce nenese sklo na chodníku žádný význam, a tak si jej prostě nevšímá. Dnes mi jeden „choďák“ tuto interpretaci značně narušil. I když jsem mu ukazoval konkrétní střepy, tvrdil, že je nevidí. Napadlo mě, jestli 30 centimetrů rozdílu mezi výškou mých a jeho očí může mít až takový význam. Že by z výšin „choďáků“ bylo o tolik obtížnější rozpoznat jevy v měřítku „střepu“? Nevím, jistý si tím rozhodně nejsem, nicméně není to jediný moment, který mě upozornil na to, že jsem níž, než jsem býval. Jako plešatému „choďákovi“ se mi vždycky spálí tak akorát hlava, a teď se mi najednou loupou kolena. Kromě hlavy a ramen se mi slunce opírá do stehen i do břicha, celkově se má pozice blíží více tělu na plážovém lehátku než tělu ve vzpřímené pozici. Větší plocha těla absorbuje teplo, větší plocha se zahřívá, což v kombinaci s neprodyšným materiálem sedátka i opěrátka, blízkostí baterie, dvou elektromotorů a hlavně rozpáleného asfaltu trochu zahřívá. Jednoho svého komunikačního partnera jsem se ptal, jestli cítí, jak ty rozpálené betonové povrchy sálají. Prý to nevnímá. Je klidně možné, že příčinou je sedátko, samotná poloha těla vsedě nebo nepřístupnost vzduchu, ale já se nemůžu zbavit dojmu, že ráno, po dešti nebo ve stínu to prostě necítím. Musím se změřit, ale ne jenom od kola k hlavě, ale i od kola k zadku a od kola k očím. Mám je prostě jinde.
Musel jsem si kromě hlavy začít mazat i kolena
Poloha těla je jiná. Zatím mi stále dělá problém přenést se přes to, že mám zpocený zadek a „zaražené prdy“. Je pro mě těžké soustředit se na jemnější nuance, když mi do očí pořád bliká jejich neonová reklama. Ale zvykám si. Sedět. Co to vlastně znamená sedět? Cítím, že jsem povolený, asi by se dalo říct i uvolněný, nebál bych se i slova „vykydlý“. Připadám si trochu bezvládně, trochu gumově, trochu odkázaně, trochu laxně. Všechno se na mně nějak víc klepe, vždycky když přejedu nějakou nerovnost, tak mi pěkně houpnou prsa. Není to moc příjemný. Jako by na mně všechno viselo. Takový pocit svěšenosti. Existují ale i momenty, kdy to je příjemné. Když má přechod pro chodce reliéfní pruhy (jsou nepatrně vystouplé nad úroveň okolního asfaltu), tak se vozík najíždějící a sjíždějící z drobných pravidelně se opakujících schůdečků rozhoupe jak loďka na vodě. Když se mi to poprvé stalo, trochu jsem se vyděsil. Má první interpretace byla – něco se stalo s motorem. Ale teď už si to užívám. Podobný efekt mají i praskliny na chodníku od kořenů stromů, ty sice nejsou pravidelné, což znamená, že kolébají vozíkem trochu jinak, ale pokud nejsou moc vysoké a je jich dostatek za sebou, tak to tu loďku evokuje snad ještě silněji. Asi je to o velikosti schodu. Zatímco malou nerovnost vozík přejede plynule s jakýmsi zhoupnutím, které vnímám snad jen prostřednictvím pohybu tělních tekutin, na větší nerovnosti už vozík poskočí a s ním i všechno, co mám svěšené. Ta povolenost mi přijde klíčová. Když se herec v divadle posadí, tak to nese určitý význam, který umíme číst. V usednutí je určitý princip zpomalení, uvolnění, uklidnění, ustoupení stranou, vystoupení ze situace, uvolnění prostoru, snížení aktivity. Jako by si člověk bral oddechový čas, jako by si dával pauzu. Někdy to může vyjadřovat důvěru a pocit bezpečí, někdy naopak rezignaci, odevzdání či ztrátu naděje, někdy snahu zmenšit se, stáhnout se, ukrýt se a někdy třeba jenom únavu. Vždycky tam je ale pokles energie. Jako by usednutí bylo něco jako pauza, ticho, výdech, záporná amplituda, záporné napětí, noc nebo jin. Je to uklidnění před novým nádechem, před novou akcí, je to klid před bouří. Když se herec na divadle naopak postaví, je v tom chuť, odhodlání, záměr, cíl. Může to být radost, agrese, naděje, ale vždy v tom je nějaké rozhodnutí, zrychlení, otevření, vykročení. Je to opak usednutí, výdechu a jinu, je to vzpřímení, nádech a jang. Otázka, co to znamená sedět, se v tomto kontextu jeví jako daleko zajímavější. Jeden z mých komunikačních partnerů mi jednou při rozhovoru řekl toto:
„Teď mě ještě napadá jedna věc, že to je možná taky kvůli tomu postižení. Já vlastně neudělám prudký pohyb, ani kdybych se zbláznil. Když budu nervózní, ve stresu, nebudu se pohybovat rychleji. Já jediný pohyb, který udělám, je pomalej, sunovej pohyb. To je něco jako Tai-chi. Tam máš taky pomalý pohyby, který prožíváš, a to tě zklidní. A to je to… Nemáš možnost ten stres nějakým způsobem projevit v těle. Rozmáchnout rukama, nebo něco jiného. Jestli to taky není trochu tímhle? Já třeba neznám myopata cholerika. Znám jich třeba deset, dvanáct, ale všichni si v tomto byli podobní.“
Tak tohle už nevidím.
Už tenkrát mi to přišlo zajímavý, ale zcela nekriticky jsem přijal jeho interpretaci, že je to důsledek „postižení“. Dneska mi ale daleko zajímavější přijde interpretace prostřednictvím držení těla. Myopat neznamená flegmatik proto, že je to součástí jeho diagnózy, ale proto, že jeho tělo je uvolněné, svěšené, prosté jakéhokoliv napětí. Vlastně to asi nemusí být nutně o sedu, protože existují vozíčkáři, kteří se ani vsedě nedokážou uvolnit (permanentní zatnutí, spazma, křeče). Ty naopak jako by byly v neustálém pozoru, v nádechu, rozběhu, akci. Tato interpretace lépe sedí na to, jak se cítím.
Jsem trochu podrážděný z tepla, otlačeného a zpoceného pozadí, ale jinak se cítím klidný, možná že i trochu pokornější a možná dokonce i trochu méně sebestředný. Když o tom přemýšlím, tak možná i trochu nudnější. Otázka ale je, co si představuju pod nudností, protože rozhodně nemám pocit, že bych se na vozíku nějak nudil. Spíše naopak. Dalo by se říct, že se ve společnosti tolik nepředvádím, tolik se neprosazuji, ubral jsem na výrazu. Ano, vozík mě zvýrazňuje dostatečně. Mám dovolenou, mám dostatek času, přesto mám pocit, že to nějak souvisí s vědomím toho, že nemůžu vstát, že se nemůžu nadechnout a celým tělem vstoupit do akce. Nemůžu použít silové techniky vyjednávání, nemůžu se spolehnout jenom sám na sebe. Na vozíku tolik neprovokuji, nepoužívám tak agresivní humor, dokonce jsem ještě ani jednou nevedl argumentační bitvu.
Při psaní disertace jsem zjistil, že nedokáži celý den psát na jednom místě. Po určité době jsem ucítil, že už mi to nemyslí a nemá smysl u této činnosti dál setrvávat. Zkoušel jsem jít vařit, uklízet, žehlit a po určité době se k psaní zase vrátit, ale všechny tyto pokusy selhávaly. Nakonec jsem vypracoval sofistikovaný systém třech různých míst na psaní. Nejdřív jsem začínal doma, když už to dál nešlo, vydal jsem se do kanceláře první z mých prací, poté do kanceláře té druhé a když už to nešlo ani tam, tak zase domů.
Ukázalo se, že to podstatná na tom je chůze. Nešlo až tak o to, jak dlouho dobu si dám pauzu od psaní, ale kolik toho za tu dobu ujdu. Po půlhodinové procházce mi to zase psalo jako ráno. Potřeboval jsem se z té zhroucené pozici v židli zvednout a s konkrétním záměrem někam vzpřímeně kráčet.
Jindy se mi stalo, že jsem věděl, co chci říct za slovo, ale nemohl jsem si na něj vzpomenout. Naučil jsem se v takových chvílích zastavit, říct si dost, vstaň a jdi si uvařit čaj, skoč si na záchod, ale chvilku se projdi. Byli to výjimky, kdy mi slovo stihlo naskočit ještě vsedě, většinou se zjevovalo až na cestě. No a dnes, když sedím u počítače na vozíku a jdu na záchod nebo si uvařit čaj, tak se vlastně nic nezmění. Stále sedím. Všiml jsem si, že když nemůžu najít to správné slovo, tak se různě předkláním a zakláním, jako by tělo samo vědělo, že se potřebuje pohnout, zvednou, vztyčit. Připomnělo mi to takové ty dětské moudrosti: „poskoč si“, „přešlápni si“, „stojíš si na vedení“. Myslím, že vůbec nejsou tak prázdné, jak se mohou na první pohled zdát. Občas úplně cítím, jak si sedím na vedení a jako bych si potřeboval poskočit. Obdivuju všechny, kteří na vozíku dokážou napsat bakalářku, diplomku, dokážou duševně pracovat celý den, protože mně to nejde. Tak po dvou až třech hodinách se mi extrémně sníží efektivita, přestane mě to bavit a už se jen trápím.
Tandem kočárku s vozíčkářem
Sedím dál, uvidíme, co se ještě stane.
Jedna kamarádka mě v poledne vyzvedla na oběd. Chtěl jsem jít zase do jiné restaurace, než jsem byl včera, a tak jsem navrhl Šelepku. Je to sice poměrně daleko, ale věděl jsem, že zahrádka je zcela bezbariérová, bylo hezky a kamarádka na mateřské nikam nespěchá. Tak jsme šli. Vozíčkář tlačící kočárek představoval kuriozitu sám o sobě, ale skutečně zajímavé to bylo až v samotné restauraci. Šelepka je má oblíbená restaurace s obrovskou zahrádkou, s pohnutou minulostí (bývalý koncentrační tábor Pod kaštany), pouhých 300 metrů od domu, kde bydlím. Asi by se dalo říct, že jsem tam štamgastem. Rozhodně je to restaurace, kam chodím nejčastěji. Z toho logicky vyplívá, že mě všichni číšníci znají. Jako zajímavou bariérou se ukázaly stoly s lavicemi. Ke stolové desce jsem se dokázal dostat pouze z jeho čela, což ale při celkové konstituci zahrádky znamenalo, že jsem seděl do uličky a mimo pergolu. To se nejevilo jako větší problém, dokud nezačalo pršet. Kamarádka seděla i s kočárkem pod střechou a já se ze začátku situoval do role hrdiny. Nikam jsme se nepřesouvali. Po určité době, kdy déšť sice nesílil, ale ani nepřestával, jsem si oblékl mikinu s kapucí. Stále jsem věřil, že je to jen lehká letní přeháňka, která musí každou chvíli skončit. Ale mýlil jsem se, najednou déšť prudce zesílil, byl jsem i s jídlem přesunut k takovému stolečku na stojáka, který se paradoxně ukázal méně bariérový než ten nízký. Elektrický vozík, na kterém sedím, umí totiž svého páníčka zvednout i do výšky. Takže jsem si pod něj pohodlně zajel a vystoupal k němu do výšin. Šok měl ale teprve přijít. Najednou se celá pergola začala pomalu zasunovat. Společně s námi tam seděli ještě dvě rodinky s malými dětmi, které se začaly briskně přesouvat dovnitř. Prý by se mohla protrhnout. Asi opravdu mohla, tak jak se pomalu zasouvala, stékalo z ní stále větší a větší množství vody, až to vytvořilo takovou esteticky velmi zajímavou vodní stěnu. Začalo mi pršet do jídla. Měl jsem velice dobrou mikinu, takže mě ten déšť ani moc nevadil, bylo teplo, takže mě nebyla ani zima, ale strašně mně vadilo, jak se mi kapky po dopadu do omáčky rozstřikovaly na oblečení. Bylo to na bryndák. Ale vlastně ani kvůli tomu tuto historku nevyprávím. Pointa celého oběda přišla až na samém konci. Když se vypršelo, já dojedl, zaplatili jsme a už jsme odcházeli, obrátil se na mě právě ten číšník, co prve zatáhl střechu.
S miminem na vozíku, v restauraci na chodníku
Číšník: Co se Vám stalo?
Já: To je dlouhý příběh.
Číšník: Já si Vás pamatuju, jak jste sem vždycky chodil na pivko.
Já: Hodlám chodit i dál.
Uvědomil jsem si, že si dávám daleko větší pozor na to, co říkám. Po včerejší zkušenosti s prodavačkou jsem se radši uchýlil k mlžení. Je snazší hrát tu roli stále. I když je pravda, že ta včerejší reakce taky nabídla zajímavý materiál. Jako nejlepší reakce na otázku „Co se vám stalo?“ se zatím ukázala odpověď „Je to jenom dočasné“. Co mi ale na této konverzaci přijde důležité, je jeho reakce. „Já si Vás pamatuju, jak jste sem vždycky chodil na pivko.“ Jako by mi říkal, že vše už je ztraceno, už lze jenom vzpomínat, budoucnost už žádná neexistuje, už ani na pivko nebudu moct chodit. I přesto že to je „hra“, dotklo se mě to. Asi bych byl pěkně vztahovačný vozíčkář.
[tabs type=”horizontal”][tabs_head][tab_title]Kdo je Robert Osman?[/tab_title][/tabs_head][tab]RNDr. Robert Osman, Ph.D. je sociálmí geograf a pracuje jako odborný pracovník Geografického ústavu Masarykovy univerzity. Současně pracuje v Oddělení environmentální geografie na Ústavu geoniky Akademie věd ČR. Zaměřuje se na kvalitativní geografické metody: nestrukturované rozhovory, mentální mapy a zúčastněná pozorování. Mezi jeho hlavní výzkumná témata patří geografie času, rytmicita místa, lidská teritorialita a geografie znevýhodnění. [/tab][/tabs]
