Jak vypadá začátek cesty po Islandu na handbiku si můžete přečíst v následujícím příspěvku:
Naše cesta začala neoblíbeným, ačkoliv nezbytným balením věcí. V neděli podvečer přišlo na řadu naše loučení s nejbližšími, s rodinami, s kamarády, se známými, s neznámými, s milenkami, s přáteli a nepřáteli a tak vůbec s těmi, kdo se s námi přišli rozloučit. Nasedli jsme do auta a vyrazili vstříc svému osudu. Nejprve nás čekalo 2 000 kilometrů v autě s konečným cílem v Dánsku v přístavu Hirtshals. Příjezdem do přístavu, kde všechno ještě spalo, se naše unavené oči rozšířili štěstím a nadšením. Jakmile jsme měli vše přichystané, vydali jsme se podél kolony aut čekající na nalodění směrem na trajekt. Hned na začátku nás čekala “malá” rozcvička v podání kopce se 700 metrovým převýšením. Museli jsme spojit všechny své fyzické i morální síly, abychom to zvládli. V městečku jménem Egilsstadir jsme měli nucenou zastávku kvůli náročné opravě kola, která si vyžádala přes 150 euro. Potkali jsme Islandskou reportérku, která s námi chtěla udělat rozhovor, pár fotek a něco o nás napsat. Článek by měl vyjít kolem 4. 8. v místních novinách (www.einurd.is). Nyní se nacházíme u jezera Mývatn, kde se nejspíš nějakou dobu zdržíme kvůli zlomené klice na handbiku. Jinak stále se držíme silnice číslo 1 (Ringu) s malými odbočkami na zajímavá místa.
Jiří Čeloud, Matěj Mikšíček, Jan Havel
