Žiji s hendikepem, od narození. A mám zřejmě štěstí. Podle textu Miroslava Mitlöhnera se totiž já a mě podobní neměli vůbec narodit. „Nápadnost a mnohdy bizarnost těchto bytostí nesčetněkrát vedla k otázce, zda je zrůda vůbec lidskou bytostí, a jak s ní tedy nakládat,” píše dnes již bývalý ředitel Ústavu sociální práce při Univerzitě v Hradci Králové. Odvaha i jistá samozřejmost s jakou porovnává lidské bytosti a zrůdy je sama o sobě velmi hrůznou. Postižené dítě již bohužel stojí za hranicí toho, co by měla, podle autora, společnost akceptovat.
Článek K právním a etickým problémům spojeným s narozením těžce malformovaného jedince vyšel v časopise zdravotnického práva a biotechniky, svým vyzněním by se však spíše hodil do periodika, jejímž editorem by byl nějaký pohlavár Třetí říše. Sice je to možná trochu divoké přirovnání, nezdá se mi však o nic více neetické jako mluvit o postižených dětech jakožto o monstrech. Autor si bere na pomoc Aristotela, Johna Locka a další myslitele napříč dějinami. Mluví o postavení hendikepovaných v dobách antického Říma či ve středověku a má pravdu. Ano, ve středověku byly postižené děti považovány za nositele ďáblových znamení a bylo tedy nanejvýš vhodné jejich život ukončit. Teď ale nejsme ve středověku. Teď svoji slovní zásobu obohacujeme slovy jako integrace, rovné příležitosti a inkluze. Je zjevné, že pan Mitlöhner žádné integrační snahy nemá. Nejraději by se zřejmě postavil na místo těch, kteří shazovali “slabé kusy” ve Spartě ze skály. Jelikož by to zřejmě sám nezvládl, povolává do podobné role lékaře, kteří by měli postižené děti zabíjet, a to bez stanoviska rodičů. Takže nejen děti, ale i jejich rodiče jsou takto vyřazeni ze hry. To vše “s ohledem na prioritu zájmu společnosti na zdravé populaci,” jak autor píše. Je naprosto alarmující, že člověk s takovými názory je členem vědecké rady ministerstva. Nepomůže ani to, že zmíněný text autor napsal již v osmdesátých letech. Zřejmě mu přišlo, že je více než aktuální, a tak mu nevadilo použít ho znovu.
Liga vozíčkářů, se stejně jako ostatní organizace zaměřené na pomoc hendikepovaným zcela distancuje od těchto názorů a naopak se svojí prací snaží vyvrátit základní názor zmíněného textu: tedy, že hendikepovaní nemají právo žít jako normální lidé.
(lb)
