Na vozíčkáře číhá překvapení na každém rohu. Některá pobaví, jiná vyděsí. Občas se podaří narazit i na kuriozitu, která se jen tak nevidí. Ale pozor, i ona má svého majitele a ten se o ni stará s péčí dobrého hospodáře. To je na tom ještě kurióznější.
Přiznám se, že se rád dívám. Ano, to taky, ale já se rád dívám zvědavě kolem sebe. Člověk občas narazí na pozoruhodné výkony svých spoluobčanů, nad kterými se dá jen tiše zírat a přemýšlet, co tím chtěl básník říci. No, co byste řekli na tuto poctivou festovní konstrukci z trubek, které už něco vydrží. Takovou hezkou věc jsem objevil před jednou poštou v Plzni – obr. 1. Už na první pohled je znát, že se vlastník o zábradlí stará se vzornou péčí řádného hospodáře. Celá konstrukce je pečlivě natřená, aby dlouho vydržela a dobře sloužila. Problém je však v tom, k čemu vlastně slouží. Jedna strana by se snad pochopit dala, i když rošty musí být pochozí stejně. Ta druhá už je ale vysloveně sci-fi. Vozíčkářská rampa to asi nebude. Na to je kapku úzká, i když člověk nikdy neví. Když se chce, tak jde postavit lecos, úzkou vozíčkářskou rampu nevyjímaje. I s tím převýšením a sklonem to nebude žádná sláva, ačkoliv když tak o tom přemýšlím, v Rokycanech by mohli vyprávět…
Ne, korunu všem spekulacím o rampě nasazuje ukončení tohoto misteriózního ocelového výkonu ve vrcholovém zaslepení – obr. 2. Inu, vstup zakázán, holenkové. Jsme sice na veřejném prostranství, ale „slepá“ rampa tu pro veřejnost rozhodně nestojí. Nezbývá tedy než tiše zírat a dráždit vlastní fantazii. Ale řekněte sami, není taková občasná záhada vlastně fajn?
Petr Šika
