Nikdy jsem nevlastnil televizi. Nikdy mi nijak zvlášť nechyběla. Občas se sice stanu terčem posměchu, že neznám jedinou postavu z Ulice, je to ale dobrá cena za to, že mi duši nezasviňují tuny běloskvoucího prádla, hektolitry krému ještě krémovitějšího a potoky modrého blivajzu na vložkách. Reklama, jak praví klasik, je navoněná zdechlina. O to větším kulturním šokem je pro mne každý občasný střet s televizní kulturou, při kterém vždy s otevřenou hubou žasnu nad tím, že se dá přeci jenom klesnout ještě hlouběji. Vánoce, dnes spíš svátky zboží než boží, jsme už bohužel dávno prodali. Lstiví marketéři potí krev a přemýšlejí, jen vydojit z diváků ještě víc emocí. Na těžký vozíčkářský kalibr vsadil letos, dříve tak progresivní, Vodafone s reklamou „Rozdáváme radost“.

Pokud se vám nějakým zázrakem podařilo vytěsnit z paměti tento derivát citového vydírání a sentimentálního kýče, připomenu stručně, o co šlo. Táta od rodiny zahrnující i dva puberťáky hledící si jen svých digitálních šahátek se zasní a s nostalgickým kukučem odchází koupit nejspíš ještě vymakanější šahátka. Prochází podloubím, tklivý klavírek společně s poletujícími kousky polystyrénu tvoří nefalšované Vánoce. Potkává roztomilého psíčka, který s ním jde až domů. Puberťáci jsou nadšení, že konečně sahají na něco živého, rodina má zachráněné Vánoce. Jenže ouha! Na scénu se nechává dovézt až do morku kosti smutný kudrnatý andílek, který onoho pejska hledá. Nechá si nalepit na zeď plakátek s jeho fotkou, který ihned moudře sdílí na sociálních sítích. Puberťák to okamžitě vidí a šupky dupky s pejskem k vozíčkářce. Všichni šťastni. Výzva! Nechte si 10 GB mobilních dat, nebo je dejte vozíčkářům. Kdo by měl to srdce je nedarovat?

Prožíváme vrcholnou dobu digitální! Teď je sexy darovat data. Vybralo se jich úctyhodných 1 215 090 GB. Je to tolik, že by to v klidu stačilo na vyfocení každého ubohého psíčka na planetě. Proč je ale darovat právě vozíčkářům? Musí mít nutně zdarma 10 GB měsíčně po dobu jednoho roku? Zkvalitní se jim nějak výrazně život? Smysl by mělo věnovat je například neslyšícím, kterým překladatelé znakují přes skype. Pro vozíčkáře je to přece služba jako každá jiná. Neměly by tedy i elektrárny nabízet gratis nějakou tu kilowattu vozíčkářům? Proč nedarovat deset kubíků plynu nebo teplé vody? Proč nedarovat vozíčkářům třeba svoz popelnic, malíře pokojů nebo kadeřníka?

Chlapci a děvčata z Vodafonu! Odpouštím vám, že jste nešáhli po skutečné vozíčkářce, ačkoliv by to nebyl větší problém, a použili jste zcela zdravou, aktivně sportující youtuberku. Dokonce se dá odpustit i to, že jste chudinku, ke zvýšení dramatického účinku, „upoutali“ na jeden z nejubožejších vozíků na trhu. Odpustit se ale nedá, že kvůli lacinému PR posilujete ve většinové společnosti představu, že vozíčkáři jsou jen pasivní příjemci pomoci hodní její lítosti. Lítost je přesně to, co všichni vozíčkáři z hloubi duše nesnášejí. Počítejte s tím, že až mi zase na ulici zjihlá důchodkyně bude vnucovat padesátikorunu, nahlas vás prokleju.

Musím nakonec ale férově přiznat, že ve mně reklama přeci jenom kýženou lítost vyvolala. Upřímně lituju jinak výborného herce Jirku Vyorálka, že v tom musel hrát. Je zřetelně vidět, že při natáčení trpí jak kůň. V průvanu mezi klapkami zřejmě chytl jakousi křeč projevující se podivnou grimasou, se kterou se statečně rve po celou dobu. Je mi tě fakt líto, Jirko. Jdu ti poslat 10 giga.

Michael Vidura