Přes všechny nepřízně osudu, Honza vyrazil do Brna za láskou a novým dobrodružstvím. Zní to jako začátek pohádky. Ve skutečnosti se však jedná o příběh klienta, který jako první obýval Tréninkový byt Ligy vozíčkářů. 

Honza se narodil s dětskou mozkovou obrnou. Kvůli této diagnóze vyrůstal v jednom pražském ústavu sociální péče. „Byl to ústav pro mentálně postižené, takže se mi tam nikdo nevěnoval, nikoho jsem nezajímal. Většinou jsem si sám něco maloval, čekal jsem na oběd, a pak na večeři. Nejezdili jsme nikam na výlety. Třeba v kině jsem byl poprvé, když mi bylo 23 let,” popsal Honza svůj život tam. Neměl sice žádnou diagnózu mentálního postižení, přesto byl osvobozen od školní docházky. „Když mi bylo šest, řekli mi, že já do školy chodit nebudu. Bylo mi to hodně líto,“ vzpomíná Honza. Jediným rozptýlením z ústavního stereotypu pro něj byly občasné návštěvy domova. Někdy jezdil o víkendech k rodičům na chalupu. Tam ho sestra učila číst, psát a počítat. Jenže pak se vrátil do ústavu a byl tam zase sám. Až do svých 22 let. 

Do školy až díky lázeňskému logopedovi
Zcela odlišné emoce se Honzovi objeví v tváři při vzpomínání na lázně Luže-Košumberk, kam pravidelně jezdíval. Pobyty v nich popisuje jako nejkrásnější období svého života. „Najednou si se mnou někdo povídal, a dokonce jsem si našel i kamarády,” říká Honza. V Lužích-Košumberku také navštěvoval logopeda. Ten rozpoznal Honzovy schopnosti a snažil se, aby mohl začít chodit do školy alespoň během pobytu v lázních. Vedení školy však zpočátku nesouhlasilo. Ředitel nechápal, že Honza chce chodit do školy, i když je od školní docházky osvobozen. Nakonec jej do školy vzali, protože měli zrovna místo. V lázních Honza také poprvé hrál šachy. Bavily jej natolik, že začal chodit do šachového kroužku. Jelikož je ale pohyb figurek po šachovnici náročný na jemnou motoriku, potřebuje Honza nejen soupeře, ale také parťáka, co posunuje figurky podle jeho pokynů. “To, že mi někdo pomáhá, beru jako nutnost. Bez toho bych prostě hrát nemohl,” říká mladý šachista. Dalším velkým koníčkem se Honzovi stala boccia. I tam Honza potřebuje asistenci. Tento sport ho naučil trpělivosti a také tomu, že se nesmí vzdávat předem. Nevzdal ani svoji snahu o to začít chodit do školy i mimo lázeňské pobyty. V roce 1999 nastoupil do 8. třídy zvláštní školy v Jedličkově ústavu. Výuka ho bavila, a tak mu nabídli, že by mohl zkusit udělat rozdílové zkoušky a jít rovnou do 9. třídy: „Bál jsem se. Byla to moje první velká zkouška v životě, ale nakonec jsem to zvládl.”

Jako horký brambor     
V těžkých chvílích Honzovi pomáhá víra v Boha. „Pokřtít jsem se nechal už v Lužích. Chodit do kostela bylo ale složité,” vysvětluje. Jako zlomový popisuje okamžik, kdy dostal elektrický vozík. Začal jezdit sám i do školy a přestěhoval se do pobytového zařízení. Poprvé například sám nakupoval. Všechno, co se nám zdá samozřejmé, bylo pro Honzu úplně nové. Zajít na úřad, na procházku nebo posedět večer s kamarády na pivo, to všechno ‘se učil’ až ve 30 letech. V tomto zařízení však mohl zůstat pouze 2 roky. „Neupozornili mě, že je pobyt časově omezený a já to taky vlastně úplně neřešil. A tak mi jednou sbalili věci a odvezli mě na městský úřad,” popisuje tuto nevšední situaci Honza. Úřednicím se naštěstí podařilo najít pro něj místo v ústavu na severu Čech – v Kytlicích. Tam byl ale jen dva měsíce. Poté se stěhoval do podobného zařízení v Horní Poustevné. Za nějaký čas ho odvezli do Chotěšova. Honzu si zkrátka přehazovali jako horký brambor. Stěhoval se ještě na několik míst, vždy to však byly ústavy pro mentálně postižené. Nějakou dobu byl v ústavu v Ústí nad Labem. Jezdil pouze na závody v boccii a na setkání sdružení Vstaň a choď do Ostravy.

Na rande do podzemních garáží
A právě na jednom ze setkání sdružení Vstaň a choď poprvé potkal Terku. „Zašli jsme do hospody a povídali si celou dobu. Zamiloval jsem se na první pohled,” popisuje Honza. To, že sympatie byly vzájemné, potvrzuje i Terka: „Šla z něj obrovská síla, která mě k němu přitahovala.” První rande měli v podzemních garážích, protože v době pandemie covidu bylo vše zavřené. Největším problémem však byla vzdálenost. Zamilovaná dvojice si ani nevolala. Honza má totiž těžkou vadu řeči. Terka se bála, že po telefonu nebude Honzovi rozumět. Dva roky tak na sebe jenom mysleli. 

Tréninkový byt svědkem plánování svatby
Honza začal přemýšlet o tom, že by se za Terkou přestěhoval do Brna. „Napadlo nás, že by nám s tím mohla pomoct Liga vozíčkářů. Já jsem Ligu znal z webu a facebooku a Terka je dlouholetá ligová klientka, takže mi předala kontakt,” popisuje začátek spolupráce Honza. Musely se vyřídit různé administrativní záležitosti, při kterých byly mladému páru nápomocny ligové sociální pracovnice. “Měl jsem konečně štěstí, všechno šlo jak po másle. A to, že si můžu vyzkoušet samostatné bydlení v Tréninkovém bytě mi přijde jako sen,” říká nadšeně Honza, který zatím nemá žádné zkušenosti s plánováním osobní asistence. Najednou musí hospodařit s časem a spoléhat sám na sebe. To je pro něj úplně nové. Terka se mu však snaží být oporou. Sama je teď dokonce bez nočních asistencí a žije s Honzou v Tréninkovém bytě. „Opravdu nám vše hraje do karet. Honza začne bydlet v chráněném bydlení Ligy vozíčkářů. Brzo se také budeme brát,” ukazuje Terka zásnubní prsten.