Invalidní vozík nutně nemusí být promněnou, která všechny jeho uživatele odsoudí do pozice neúspěšných.  Ladislava a Jan jsou toho důkazem!

JAN BOUMA

Honza jako každý malý kluk chtěl být popelářem. Jen přemýšlel, kam by si na umístil berle. Potřebuje je, má totiž dětskou mozkovou obrnu.  Brzy však zjistil, že popelářský vůz nebude v jeho životě hrát takovou roli. Mnohem důležitější se ukázal být počítač.Asi kolem dvanácti let se začal o oblast IT více zajímat.  “Došlo mi, že by se tím dalo docela dobře živit.”

Ještě na střední si založil firmu, takový malý obchod s počítači. “Jelikož jsem nebyl plnoletý, firma byla oficiálně bratrova, ale v podstatě jsem si to řídil celé sám,” popisuje mladý muž.

Od roku 2009 má vlastní živnostenský list na správu dat a uložišť, zpracování videa, hudby. Pokud budete  potřebovat nový počítač, postaví vám ho.

Za největší úspěch považuje to, že si firmu dokázal udržet i při studiu. Čerstvý bakalář speciální pedagogiky dokonce nějakou chvíli dobrovolničil na Lize vozíčkářů – vedl kurzy počítačové gramotnosti.

V současné době pracuje na dohodu v jedné slovenské bezpečnostní agentuře jako odborník na šifrování a správu sítě. “Chtěl bych si však najít něco v Brně a v klidu přitom dodělat magistra,” plánuje mladý muž.

Od počítačů si Honza odpočine při lyžování nebo při jízdě na čtyřkolce. Nebojí se a do všeho jde naplno.

LADISLAVA  POŘÍZKOVÁ

Po maturitě jsem chtěla zachraňovat svět, říká o sobě Ladislava Pořízková. Měla v plánu odjet na misi někam do zahraničí jako zdravotní sestra. Když jí to nevyšlo, chtěla pracovat s postiženými dětmi. Všechno vlastně směřovala k tomu, co věděla už od dětství, že chce pomáhat druhým.

Po neúspěšném přihlašování na specializované školy a práci v různých stacionářích, uvažovala ještě o studiu rehabilitace. Všechno však přerušilo to, že Ladislava najednou přestávala chodit. Verdikt byl nekompromisní. Roztroušená skleróza. V 18 letech se jí převrátil život vzhůru nohama. Teď byla ideální možnost využít životní motto: „Nevzdám to a bojuju s pomocí druhých, kterým na mě záleží a mají mě rádi.
Právě společnost druhých a neustálý ruch kolem Laďku nabíjí. Věří, že nemoc jí zklidnila a do jisté míry ukázala, kam dál směřovat. Musela se svůj hendikep naučit číst, porozumět mu. Jak sama říká bude to celoživotní čtení, ale baví ji. Chvíli je to detektivka, chvíli sitcom. Horor to prý ještě nebyl. Pomohla založit neziskovou organizaci Seppia, která se zabývá celoživotním vzděláváním zdravotníků přes online kurzy. Tady v současné době také pracuje. Snaží se do organizace zapojit všechny generace. Do jisté míry si splnila svůj dětský sen – pomáhá lidem.

Ve  volném čase se věnuje tenisu na vozíku. Je 155 na žebříčku ITF. Pokud má možnost opouští Prahu, protože město jí dusí. Na druhou stranu si však uvědomuje, že ve městě jsou pro vozíčkáře dobré možnosti a tím pádem také lepší podmínky pro boj, kterému se říká život.

(lb)