Když člověk nemůže chodit nezbývá mu než jezdit na vozíku. A tak je z něj vozíčkář. Je to podobné jako když o člověku, který se pohybuje na lyžích řeknete, že je lyžař.
Ano, toto přirovnání trošku pokulhává. Zatímco lyžař okamžikem sundání lyžáků přestává být lyžařem, vozíčkář je vozíčkář i na gauči. Neschopnost chodit přece nejde “vyzout”.
Vydání brožury pro novináře o tom, jak psát o vozíčkářích, rozdělila veřejnost na několik táborů. Na vozíčkáře, kterým označení vozíčkář vadí a preferují raději “lidé pohybující se na vozíku” a na vozíčkáře, kterým nevadí. Na zdravé lidi, kteří se přiklánějí na tu či onu stranu a na ty, kterým je to úplně jedno.
Je samozřejmě chválihodné, že se rozproudila debata o tom, jak tedy hendikepovaným říkat, ukazuje se však, že je to spíš otázka osobních preferencí a také povahy každého vozíčkáře. Zatímco jeden se čertí za vozíčkáře, druhý se nepozastaví nad kriplem. Samotnou kapitolou je pak slovo “invalida.” Je-li něco invalidní, je to neplatné. Invalida by tedy podle tohoto vzoru byl “neplatný člověk” Přitom například zvědavý invalida Karásek mi v Záskoku od Cimrmanů přišel vždycky jako velmi platný a sympaťák k tomu.
Příručka zdůrazňuje, že člověk má být na prvním místě. Tedy například člověk s hendikepem nebo člověk pohybující se na vozíku. Ano přesně tak. Prvně vnímáme člověka, jeho lidství, pak až jeho hendikep. Je pravda, že to, jak o někom mluvíme, utváří to, co si o něm myslíme. Hádám, ale že ani nebyl nikdo, kdo by si myslel, že vozíčkáři jsou jiný živočišný druh.
Pokud bychom se měli doporučení držet, museli bychom přejmenovat, jak tento časopis, tak celou organizaci. A myslím, že by to stejně nepomohlo.
Kdo si totiž o vozíčkářích myslí, že nestojí za kousek jeho pozornosti, bude tak stejně vnímat i osoby pohybující se na vozíku.
