My všichni, co jsme uvízli v osidlech našeho sociálního systému, máme jasné tušení, o co jde.
Malá, téměř magická kartička, jejímž účelem je legitimovat bezmoc, je sama o sobě mocná až moc. Otevírá dveře úředníků, přináší rozličné příspěvky, odhání revizory, vyhrazuje výhodná parkovací místa a v neposlední řadě výrazně zlevňuje jízdné i lístky na koncerty. Ano, uhodli jste, je to ono zpropadené zettépko, žoviálně zvané kriplkarta, oficiálně ovšem honosně označované jako průkaz mimořádných výhod. Vsadím se, že název je jistě zvolený záměrně. V nebohém držiteli totiž může vyvolat alespoň iluzi toho, že je mimořádným členem jakéhosi noblesního VIP klubu, kde si ho všichni velice váží a prvotřídní, dobře vychlazené šampaňské mu podává vnadná striptérka. Opak je bohužel trpkou pravdou. Tato postmoderní podoba kouzelnické hůlky spíše odsouvá její majitele na samý okraj společnosti. Zkušenosti mnohých postiženců se získáním, případně udržením této magické průkazky, která, přiznejme si, přes svůj honosný název vypadá jako strýcem Frantou vytištěná průkazka klubu včelařů, by mohly vydat na sepsání dalšího dílu Harryho Pottera. Byl by to příběh plný nadpřirozených jevů, emočních zvratů, těžkých křivd, absurdních zápletek a nerovného boje s všemocnou posudkovou komisí. Na druhou stranu mnozí adepti ze sebe dostali tak bravurní herecké výkony, že by si z fleku zasloužili angažmá ve zlaté kapličce.
Velký třesk v sociálních službách započal s usednutím jakéhosi Drábka na trůn ministerstva. Dospěl k neodbytné domněnce, že mnozí pobírají své mimořádné výhody neoprávněně, a tak neváhal hnát tisíce lidí před ony inkviziční posudkové komise. Veškerá agenda byla převedena na úřady práce, které nápor rozezlených mas samozřejmě nezvládaly. V přímé revoluční linii následovalo geniální vnuknutí jeho náměstka Šišky o přelomové sociální kartě, která zcela nahradí zettépka a která měla našemu státu ušetřit na nákladech až 250 milionů korun ročně. Znělo to vcelku rozumně. Má tehdejší kriplkarta již nesla notné známky neúnavně hlodajícího zubu času, nedočkavě jsem proto vyhlížel pošťačku s sKartou, abych se i já mohl stát součástí této krásné plastové revoluce. Nedočkal jsem se. Tak dlouho jsem se na ten okamžik těšil, až mi nakonec celý tento projekt z gruntu zrušili.
Dnes vím, že kdyby mi tenkrát pošťačka přinesla průkazku vyrytou do tabulky z pravého zlata, my všichni bychom nejspíše ještě ušetřili. Byla to zkrátka nevlastní sestra geniální pražské „oupnkarty“, jen její název o moc lépe vystihl její osud. sKartace. Veškeré náklady tohoto odvážného ekonomicko-sociologického experimentu už dneska asi nikdo nespočítá, ale jisté je, že IT technologie stály asi miliardu a na odškodnění České spořitelny, na jejíchž kontech měly být všechny příspěvky vypláceny, bylo v tichosti použito nejméně 300 milionů. Je nutné také připočítat platy zhruba 200 lidí z ministerstva, kteří na sKartě tvrdě makali, a pak to půlmiliónové drobné jako pokutu od antimonopolního úřadu. Obvinění náměstka Šišky z korupce při zadávání veřejné zakázky pro tento ambiciózní projekt je už jen třešnička na dortu.
Doufejme všichni, že snad se nyní už nacházíme v závěrečném dějství Drábkovy sociální komédie, kdy jeho sKarty byly zcela zrušeny a všichni byli pohnáni k jejich rychlé výměně. Nevinné pracovnice úřadu práce dostaly výjimečnou možnost zdokonalit se v jemné motorice, a tak začaly s vervou sobě vlastní vystřihovat, lepit a neuměle laminovat provizorní zéttépka, protože všem končí platnost posledního tohoto roku. Úřad práce nesmí nechat téměř čtvrt miliónu svých oveček hnít doma v nečinnosti, a tak se letos uskuteční supervýměna za průkazky tak nevzhledné, jako by je přenesli v čase z nevkusných devadesátých let. Doufejme tedy jen, že naše setkání na chodbách úřadů práce bude na dlouho dobu poslední a příště se budeme družit za daleko příjemnějších podmínek.
Michael Vidura
článek vyšel v Časopisu Vozíčkář 1/2015