3,8 km plavání, 180 km jízdy na kole a na závěr uběhnout maraton, to celé dohromady znamená nejtěžší závod na světě. Zbyněk Švehla to zvládnul. Stal se ve své kategorii prvním neamerickým pokořitelem tohoto závodu, který se koná každý rok na Havajských ostrovech. Zbyněk Švehla je zkrátka sportovec, kterého hendikep nezabrzdil. Spíš naopak.

Váš starý handbike bude teď sloužit klientům Ligy vozíčkářů. Jak vás to napadlo?

Můj nápad to nebyl. Reagoval jsem na poptávku z Ligy a reagoval jsem na ni rád, neboť to byla právě Liga, respektive pan Škaroupka, který mi počátkem milénia zprostředkoval můj první handbike od firmy Sivak a tím se mi otevřela brána k návratu k triatlonu. Takže nemám nejmenší důvod váhat a handbike putuje z vrcholu Mauna Key do Brna.

Co všechno jste s ním zažil?

Těch zážitků nebylo příliš, ale za to byly velmi intenzivní. Jedná se o handbike s drobnou terénní úpravou, který jsem přes bazar pořídil nedlouho před plánovaným výjezdem na havajskou sopku Mauna Kea v roce 2017. Bylo zřejmé, že na silničním kole celý výstup/výjezd nezvládnu, a tak jsem na Havaj vezl právě tento handbike určený pro offroadovou část cesty. Takže pro mě je neodmyslitelně spojený právě s expedicí Mauna Kea. Jezdil jsem s ním na trénincích v Livignu a pak po lávových plotnách pod vulkánem Kilauea, na prašných pobřežních cestách v oblasti Pahoa a vyšlapal právě do nejvyššího bodu Oceánie. Pak už jsem s ním moc nejezdil, nebyla příležitost. Jezdím na silničním kole, to mi bohatě stačí. Kolo má svou minulost a mohlo by vyprávět. Nejsem jeho první majitel. Mě posloužilo a jsem rád, že bude dobře sloužit dalším.

Jste několikanásobný Iromnam. Vzpomenete si ještě na svůj první závod na vozíku?

Samozřejmě, že ano. Poprvé jsem na vozíku závodil v Poděbradech v roce 1995. Bylo to na vypůjčené formulce – jeli jsme půlmaratón.
Devátý měsíc po úraze. Byl jsem vyřízený a na té lázeňské kolonádě mi došlo, že sport na vozíku nebude vůbec nic snadného. Byl jsem tehdy trochu nafrněný. Jako bývalý sportovec jsem na ty sportující invalidy koukal trochu s despektem. Respektive měl jsem představu, že je převálcuji, když ne hned tak velmi brzy. Ale k prvnímu Ironmanu vedla dlouhá a klikatá cesta.

Nebyl jste na triatlon naštvaný, když se vám v rámci závodů stal úraz? Co Vás přimělo závodit dál?

Spíš jsem byl naštvaný na sebe a určitě jsem cítil i křivdu, že to dopadlo tak jak to dopadlo. Zároveň i vděk za to, že není zase úplně nejhůř. Je to gejzír pocitů s mnoha odstíny a stíny, který úraz odšpuntuje. Ten divoký proud je třeba nějak zkrotit a návrat ke sportu u mě k tomu nemalou měrou přispěl.

Mění se nějak váš vztah k jednotlivým disciplínám?

To ano. Začínal jsem jako plavec a díky úrazu a Kontaktu bB jsem se vlastně naučil pořádně plavat. V posledních letech trávím ve vodě čím dál méně času, hodně se věnuji právě handbiku a na triatlonových závodech se těším až už budu venku z vody. No a ta poslední běžecká disciplína, tu už vnímám jako fakt hodně velké retro. Ale pořád mě to nejvíc baví, když si “to dám” celé dohromady.

Co je na závodění nejlepší?

Radost z pohybu, setkávání s přáteli, poznávání nových míst, pocit uspokojení, z toho, že dosáhnete nějakého cíle a chuť k jídlu po výkonu.

Co naopak úplně nesnášíte?

Trpím na migrény. Průběhy nejsou nijak závažné. Nicméně závodit se s tím moc nedá a ta nejistota, zda zrovna v den D se člověk neprobudí s rozjetým záchvatem, to není nic moc příjemného. Pokud se chystáte na Mácháč nebo na Konopiště tak to holt oželíte, ale pokud jste na druhém konci světa, je to všechno složitější. Samozřejmě se snažím ten scénář vytěsnit, ale ne vždy to zafunguje.

Měl jste někdy chuť se vším tím závoděním prostě seknout?

Nevybavuji si. Pravda, těším se někdy na konec sezóny. Na takové to kratší meziobdobí, kdy se člověk nemusí o víkendech nikam harcovat a nemá v sobě ten předzávodní stres, ale těšení se. Je to příjemné, a kdybych škrtl závodění, tak zmizí také a to by byla škoda.

Co byste doporučil všem začínajícím hendikepovaným sportovcům, kteří by se taky jednou chtěli podívat na Havaj?

Když se mi stal ten velký úraz, měl jsem za to, že s triatlonem je konec. Mýlil jsem se. S odstupem času se to dá brát jako nový začátek. Přál bych si, aby ten zapůjčený handbike byl pro někoho taky novým začátkem a nasměroval ho správným směrem. Jestli tím cílem bude Havaj nebo nějaká jiná vysněná destinace to už je asi fuk, důležitá je ta cesta a ztotožnění s ní. Pokud tomu tak není, tak je to jen marné úsilí a zbytečné snění.

 

Co je Ironman Havaj

  • nejslavnější triatlon světa
  • trasa: 3,8 km plavání – 180 km kolo – 42,2 km běh
  • vítěz bere 100 000 dolarů
  • nejlepší čas všech dob: 8:04:08 – Luc van Lierde v roce 1996
  • závodí zhruba 1500 profesionálů i amatérů, vzešlých z 24 kvalifikací po celém světě