Jako zkušený vozíčkář už velmi dobře vím, že když napadne i v Praze několik centimetrů sněhu, tak mám sedět na zadku a na vozíku doma. Ono se to pěkně řekne, ale problémy, které vás potkají, o sněhu lautr nic nevědí. Musím je rychle řešit. Potřeboval jsem klíč pro asistenční službu a vyřídit si další pravidelné placení na SIPU. Poprvé, za tři roky co bydlím v Řepích, jsem jel k poště tu jednu stanici z Blatin tramvají.

Chodníky z Vondroušovy ulice k zastávce byly pěkně upravené a slušně sjízdné. Na zastávce tramvají byl ušlapaný sníh, do kterého jsem se bořil a měl jsem co dělat, abych se přes neudržované nástupiště do mé bezbariérové tramvaje vůbec doplazil. Na stanici Slánská to bylo nemlich stejné. Daleko horší však byla má samostatná jízda po nástupišti do pěkného kopce. Pak fofrem přes přechod, na poštu, do velmi příjemného teplíčka. To lednové dopoledne bylo -6 stupňů a foukal nepříjemný studený vítr. Takový český „severák“.

Daleko horší byla pak má cesta z pošty nahoru nejdřív kolem lékárny, pak kolem pobočky banky až k panu Hallerovi pro ten velmi potřebný nový klíč. To byl vozíčkářský horor. Že by ten neuklizený chodníkový úsek nikomu nepatřil, se mi nechtělo věřit. Ještě, že se za mnou ozval pán středního věku s otázkou, jestli nechci pomoci. Dnes jsem chtěl jsem a moc. To ještě ten dobrý muž nevěděl, co ho se mnou čeká za trable. Myslel si asi, že pojedu jen pár metrů do lékárny. Když zjistil, že to bude až o sto metrů výše a více, přestal za mnou mluvit a statečně mě tlačil. Já také makal, jak jsem mu ze všech sil stačil. Museli jsme si třikrát odpočinout, abychom se trošku vyfuněli z té nečekané námahy. To je tak, když lidé neplní občanskou povinnost.

Toto nemilé prodloužení trasy způsobil momentálně nepojízdný výtah od pošty. Jezdím v něm často sám, když se potřebuji dostat nahoru k počítačům a do OVUSU. Dnes jsem chtěl dojet i do klíčnictví. Chudák výtah. Měl zamrzlé dveře. Jedna naštvaná maminka, která také chtěla stejný výtah použít, mi řekla, že se zasekl i výtah v zadní části OVUSU, ať tam zbytečně nejezdím. Pak tlačila kočárek s mnohem lehčím dítětem před námi, mnohem úspěšněji a také rychleji.  Další výtah z druhé strany, u Alberta v OVUSU do čtvrtého patra, naštěstí fungoval. Když už jsem měl udělaný reservní nový klíč, tak jsem si hrůzou uvědomil, že mi čeká stejná cesta dolů na tramvaj. A žádný pomocník široko daleko nebyl.  Až jsem se v tom mrazu orosil. Při cestě zpět k výtahu na mě čekal zázrak! Jeden pán zametal chodník a ten chodník neměl chybu. Byl čistý, bez sněhu, mnohem širší než můj vozík, svítila na něm zámková dlažba, od dvěří budovy až do dáli na horizont. Ten pracovitý pán byl správce budovy OVUSU a jmenoval se Michal Zumr. Byl jsem zvědavý na jméno toho chlapa, chlapa na svém místě. Byl jsem ve svém Jiříkově vidění. Spatřil jsem ten nejlepší a nejčistší chodník snad v celé Praze. Pro mne byl v tu chvilku nejlepším na celičkém světě. Nemusel jsem cestovat zase dolů k tramvaji, ale viděl jsem ze dveří 4. patra, druhý dům s podloubím až nahoře na horizontu, v Makovského ulici.  Ten velmi ochotný muž se mě zeptal, kam jedu v tom nečase, odpověděl jsem, že do kopce, k tomu domu v Makovské ulici, na který koukáme. Jen řekl: „Držte se, já vás tam vytlačím!“

Místo vytahaných rukou a vytlačených očí, jsem jel s tím mladým, ochotným a velmi silným a zdatným mužem jako nějaký král. Už jsem měl po dnešní štrapaci, pěkně promočené kožené rukavice a zmrzlé, ledové ruce. Těšil jsem se do tepla v naší Řepské lékárně na nějaké větrové bonbóny jako prevenci proti nachlazení. Více hřálo mě v tu chvíli ale hřálo vědomí, že v Řepích žije hodně hodných lidí všeho věku, kteří nám všem vozíčkářům nezištně pomáhají nejen v zimě, ale i po celý rok.

Moc Vám všem lidem, kteří jste mi kdy pomohli, moc a moc děkuji. Děkuji předem i těm, kteří mi pomohou někdy příště.

Josef Procházka