Chceš zážitek? Národní dopravce ti ho zařídí

1.5.2018

Celkem často mluvím s lidmi o cestování. Baví mě to. Stejně tak jako mě baví cestování samotné. Dřív či později přijde řeč na zážitky s železniční dopravou.

Invalidní vozík a vlak je totiž kombinace, která je pro nevšední situace jako stvořená. Určitě to znáte sami.  Cesta vlakem pro vozíčkáře začíná už doma v obýváku, když musí vyplnit formulář a tím objednat cestu. Minimálně 24 hodin předem – tím pádem jsme prostě ochuzeni o spontánní rozhodnutí za hodinu někam vyrazit. S tím se dá ještě docela dobře vyrovnat. Koneckonců život hendikepovaného člověka je nikdy nekončící plán doprovodů a asistencí. Jeden webový formulář navíc tak vůbec nevadí. Člověk by ho i rád vypsal, kdyby měl jistotu, že se díky tomu bez problémů dopraví, kam potřebuje.

Já jsem se vždycky dostala na místo určení, problémy však u toho byly téměř pokaždé. Často se ty zádrhely točí kolem plošiny. Buď nejsou klíče, zaměstnanec určený na obsluhu plošiny není k sehnání nebo plošina prostě vůbec nefunguje. Na nic je vám najednou dvacet minut, o které musíte přijít na nádraží dřív, aby nakládka v klidu proběhla. Vlak nerušeně nabírá zpoždění, zatímco vy stojíte na nástupišti před ním a pozorujete nervozitu zaměstnanců. V takové chvíli hraje největší roli rozhodnost a hrubá síla. Prostě mě tam někdo vynese. To, že si člověk připadá jako pytel brambor, to je velmi příznačně na vedlejší koleji, důležité je, že sedím v kupé. To, že pak ještě musím ukázat ZTPko, abych tak ztvrdila, že mám na zlevněné jízdné opravdu nárok, to už je takový folklor. A samozřejmě předpis (předpisy se dodržovat musí). Jen mi to celé ověřování nároku přijde poněkud tragikomické, uvědomíme-li si, že pan průvodčí je zpravidla přímým svědkem mé dramatické nakládky. Nemluvě o tom, že kolegyně na přepážce by mi zlevněnou jízdenku bez předložení příslušného dokladu vydala jen stěží.

Někdy se zase zaměstnanci drah starají o komfort svých cestujících. Jednou mi tak volal pán, že mi přeobjednal vlak. Ten, co mi vybral on, je prý novější, pohodlnější, má připojení na wi-fi a jídelní vůz. Vyjde to jen o dvacku dráž. Proč ne? Vždyť tam budu mít všechny výdobytky moderní doby. S radostí jsem souhlasila. Zaměstnanec drah se však zapomněl zmínit, že ten vlak jede jinou trasou, o dvě hodiny déle, než ten, který jsem si vybrala původně. Lidé často trpí představou, že vozíčkáři mají nepřeberné množství času. O zaměstnancích drah to platí dvojnásob.  Mezi mé nejoblíbenější zážitky patří moment, když mně paní průvodčí řekla, že v tom vlaku nemám co dělat, neboť mi změnili čas přepravy. Oponovala jsem, že musím jet tím, co jsem si vybrala já, protože v 10 hodin mám na jedné škole v Praze cestovatelskou přednášku.  V paní průvodčí se mísilo překvapení z toho, že do hlavního města nejedu na výlet, a čirý údiv nad tím, že vozíčkář dokáže někomu něco přednášet. A tak ve spěchu označila lístek a popřála nám šťastnou cestu. Už jsem jí nestihla říct, že jedu mluvit o Tanzánii a že vlaky tam jsou kapitola sama pro sebe. My můžeme za České dráhy děkovat Bohu. Bez ironie. 

Ladislava Blažková   

 

 

Share

Komentáře

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Povinná pole jsou označena *

*

CAPTCHA


*