Česká republika má jednu z nejhustějších železničních sítí na světě. I počet cestujících každým rokem roste. Když jste na vozíku, je však přeprava vlakem pořád ještě velkým dobrodružstvím.
Sama jezdím vlakem relativně často, a tak jsem si prostě zvykla, že je nutné do
pravce předem informovat o tom, že chcete využít jejich služeb. Lze to jednoduše, většinou přes webové rozhraní. U Českých drah vypíšete formulář a pak čekáte na potvrzení. O cestu musíte požádat 24 hodin předem.
Vždycky mě hodně mrzelo, že nemůžu jako každý další cestující přijít, koupit si lístek a odjet. Nutnost jednodenního předstihu mě okrádala o spontánní rozhodnutí. Nikdy mě nenapadlo, že těch 24 hodin je vlastně projevem dobré vůle našeho největšího dopravce.
Před nedávnem totiž byla na základě novely zákona o drahách zkrácena minimální lhůta pro objednání asistence v železniční přepravě z dosavadních 48 na 36 hodin před plánovaným odjezdem vlaku. Jinými slovy hlásit svoji cestu vozíčkáři měli dva dny předem a nyní bychom měli mít radost, že se tato lhůta o pár hodin zkrátila. Je však otázkou, zda je, co slavit. Stále se totiž stává, že plošiny nefungují nebo je zaměstnanci neumí ovládat. Nikdy nezapomenu na jednoho zaměstnance, který svůj vztah k plošinám, potažmo k přepravě vozíčkářů vyjádřil zcela upřímně. “Já mám z těch plošin žaludeční vředy,” řekl a vůbec se u toho neusmíval.
Povinnost postarat se o přepravu hendikepovaného cestujícího přešla z jednotlivých přepravců pod Správu železnic. To generuje zmatky a často i zpoždění, protože si cestu objednáváte stále ještě přes původního dopravce.
Možná stačí jen počkat, až se to celé dostane do správných kolejí. Podle tiskové zprávy Českých drah nabízí totiž
největší počet bezbariérových vlaků, přesně 6 201.
Nezbývá než si přát, aby minimálně tolik bylo bezproblémových cest vozíčkářů.
