Když choreograf a tanečník Petr Veleta zjistil, že jednou z klientek brněnského domova pro seniory je paní Olga Skálová, málem prý omdlel. S baletní mistryní a tanečnicí, které je již 93 let, se celý svůj profesní život míjel. Zatančili si spolu až při jednom z tanečně-hudebních workshopů, které pan Veleta sestavuje pro vozíčkáře a seniory. Na základě videa jejich vozíčkářského vystoupení pozvalo Centrum denních služeb Ligy vozíčkářů pana Veletu na svůj březnový ples. webbanki.ru
Říkáte, že když slyšíte hudbu, vidíte rovnou i pohyb, což je takový choreografický dar. Dokážete ale vidět na hudbu i pohyb přímo vozíčkáře?
Samozřejmě. Ze začátku jsem ale dělal obrovskou chybu. Když se postavíte za vozík a člověka na něm jen vozíte, není to ono. Až když jsem si na ten vozík sám sedl, zjistil jsem, že mě samotnému to není úplně příjemné, když nevím, kam jedu, nebo když mě někdo veze třeba moc rychle. Je mnohem lepší tančit s vozíčkářem tak, že se držíme za ruce, pokud to je možné.
Takže i choreografické zásady jsou při vystoupeních vozíčkářů stejné?
Ano, pro evropského diváka je třeba dobré, když balet začíná zleva doprava, protože takhle čte a je to pro něj příjemnější. Stejně tak otočení se zády k divákům by mělo mít nějaký význam a musí se jednat jen o chvilkovou záležitost. To platí pro všechny účinkující bez rozdílu.
V rozhovoru rádia Proglas jste o sobě řekl, že odjakživa rád bavíte lidi, jste exhibionicista. Mohou podle vás vůbec tančit i introverti?
Mohou a tancují. A skvěle. Ale musí u nich být na začátku nějaký impuls navíc, někdo nebo něco jim musí trošku pomoci. Mě sice na škole učili, že tanec je umění němé. Ale právě snaha o překonání nesmělosti u seniorů nebo vozíčkářů při mých workshopech mě vede k tomu, že všechno, co dělám, komentuju.
Mechanický, ani elektrický vozík není pro pana Veletu překážkou. Poradí si i s vozíčkářskou choreografií na svažujícím se dně vypuštěného bazénu. Na Lize vozíčkářů bazén není, a tak vedl workshop 24. 3. 2022 v prostorách vyklizené kavárny. Zato ale zvládl roztančit a nadchnout i velice různorodé ligové klienty.
Jak vás napadlo pořádat taneční workshopy se seniory a vozíčkáři?
Můj nevlastní otec měl poměrně mladý Alzheimerovu nemoc. Maminka se o něj starala, dokud to šlo, ale později jsme jej museli umístit do pražského gerontologickém centra. A když zemřel, šel jsem za ředitelkou centra s tím, že jim chci poděkovat za všechnu tu péči o maminčina partnera, kterou mu věnovali. Že bych jim rád nějak pomohl. Myslel jsem si, že budu zalívat kytky, nebo uklízet šanony, ale ona mi řekla, ať si tedy zatančím s jejich klienty v denním stacionáři! Moc jsem tomu nevěřil, ale paní primářka a další lidé z gerontologie přede mě postavili výzvu a ty já rád.
Pamatují si ale klienti takového alzheimer centra vaši návštěvu vůbec?
S pamětí je to složitější. Někteří mi ze začátku právě říkali, že ať udělám jakýkoliv program, tak na něj stejně klienti do druhého dne zapomenou a můžu za týden přijet klidně s tím samým. Prý se jim stává, že půl hodiny po jídle se jich klienti ptají „a vy mi nedáte najíst?“ Ale! Účastníci mých workshopů prožijí často silné a pozitivní emoce. A to je významný rozdíl. Emoční paměť funguje jinak než ta krátkodobá. Jednou se mi dokonce stalo, že paní, se kterou jsem tančil třeba před rokem mi povídá „to jsem ráda, že vás zase vidím“!
Na které vystoupení s vozíčkáři z poslední doby jste pyšný?
Dodnes třeba rád vzpomínám na choreografii tanečního vystoupení ve vypuštěném libereckém bazéně starých lázní, kterou jsem nacvičil s klienty podobné organizace jako má Liga vozíčkářů. Povedlo se nám díky hudbě a osvětlení dokonce vzbudit dojem u diváků, že vozíčkáři do bazénu přiletěli!
Když jsme u toho vzpomínání… Vaším posledním představením v Národním divadle byla Prodaná nevěsta. Pracoval jste tam přes 20 let až do roku 2020. Vzpomenete si vůbec ještě na to první představení?
Byl to melodram Hippodamie. Úžasná věc. Činohra s živou hudbou, orchestrem dohromady. Hlavní představitelkou byla skvělá paní Hana Maciuchová. Činoherec umí pracovat s hlasem, umí jej dostat do hlediště k divákovi. Nepotřebuje mikrofon. Ale když je tam orchestr, musí se dostat i přes ten orchestr. Zpěváci to umí, ale činoherci často ne. Což se samozřejmě netýkalo paní Maciuchové. no ale měli jsme tam i mladé a nezkušené herce, takže jsme nakonec bohužel museli všechny herce vyzbrojit porty.
V průběhu rozhovoru pan Veleta několikrát zmiňuje, že by jednou, až bude třeba také klientem nějakého domova pro seniory, byl moc rád, kdyby si s ním také někdo přišel občas zatančit. Další sobě podobné lektory by rozhodně nevnímal jako konkurenci, ale pokračovatele.
Jak je možné, že nemáte žádné kolegy, kteří by vám pomohli?
Nevím. Nesmírně mě to baví a mrzí mě, že to zatím nemám komu předat. Chce to mít povahu na to, nebát se přímého kontaktu s lidmi. Mám spoustu kolegů, celý život jsem pracoval v divadle a oni za mnou chodí a říkají mi, že dělám úžasnou věc a jedním dechem dodají „to my bychom nemohli.“ Mám totiž jiné diváky. Ale podle mě mnohem vděčnější! Je to pro mě možná větší zážitek než kdysi na jevišti, protože teď jsou mi blíže, mohu jim podat ruku a vidím je, nejsou schovaní ve tmě…
Kdo by podle vás byl ideálním adeptem na lektorování pohybové výuky seniorů nebo pohybově hendikepovaných, tzv. EXDASE metody (EXercise and Dance for SEniors), kterou jste založil?
Doporučil bych vyučování EXDASE kolegům tanečníkům, kteří končí kariéru. Což je často poměrně brzo, jak je známo, protože balet je hodně náročný. Pak ale zoufale hledají, co by mohli dělat a kde by se mohli uplatnit. Někteří začnou učit další generace, dělají choreografie nebo začnou pracovat v nějaké kulturní administrativě, ale to je velice malé procento. Většina jich je naprosto zoufalá, co se týká dalšího uplatnění a často dělají takové podřadné práce, ze kterých jsou nešťastní.
Mám na vás poslední otázku, protože klienti Ligy vozíčkářů už se vás nemohou dočkat. Zjistila jsem, že jste členem mezinárodní rady pro tanec CID UNESCO. Co to znamená? Jak jste se jím stal?
Byl jsem nominován jinou členkou. Jsem uvedený v takovém „tanečním seznamu“, takže mi třeba nedávno psala paní z Mexika, že by se ráda sešla, protože bude v Praze. Jde o sdružení lidí, škol… zkrátka velice různorodých tanečníků a lidí po celém světě, kteří něco pro tanec dělají.
MEDAILONEK: Mgr. Petr Veleta, Ph.D. absolvoval Taneční konzervatoř v Praze, roční stáž na London School of Contemporary Dance, obor choreografie na pražské HAMU a doktorské studium kinantropologie na FTVS UK. Působil jako sólista baletu Slovenského národního divadla v Bratislavě, Hudebního divadla v Karlíně a šéf baletu a choreograf v divadle v Olomouci. Jako taneční pedagog a choreograf působil na Slovensku i v Čechách a v několika projektech v Anglii a Německu. Pracoval jako asistent režie opery Národního divadla v Praze.
