7 čili sedm dní v sedě – komplet – Den třetí

Den třetí – 16. 7. 2014 Dojet a “nepochcat se”

Je zajímavé sledovat, jak jsem si nastavil hranice této „hry“. Přemýšlel jsem, jak budu chodit na záchod, jak se budu mýt, jak si budu vařit, jak se budu dostávat do postele atp. Jedna z variant byla zkusit život na vozíku se vším všudy, ale ta by si vyžádala každodenní asistenci, půjčení zvedáku a výraznější úpravy bytu. Dům, ve kterém aktuálně bydlím, je skutečně bezbariérový – nájezd do vchodu, široké dveře, výtah, nízké prahy atp. Samotný byt by se ale pro vozíčkáře musel kompletně předělat. Do koupelny ani na záchod se nedostanu ani skrze dveře, neotočím se tam, nedostanu se ani vedle vany, ani vedle záchodu. V kuchyni neprojedu podél linky, všude jsou koberce a nikde ani madlo. Rozhodl jsem se tedy byt z tohoto experimentu vynechat.

Kancelář jedné z mých prací je dokonce v památkově chráněné budově a jako taková představuje přehlídku bariér nejrůznějšího druhu. Vzal jsem si tedy dovolenou. Do druhé práce jsem však byl odhodlán pravidelně chodit. Nejprve jsem věřil, že po usednutí na vozík u mě doma nepoužiji svých nohou, dokud se zase domů zpátky nevrátím. Tedy od začátku bylo jasné, že doma se budu pohybovat bez vozíku, tedy budu schopný provádět veškeré procedury spojené s hygienou, budu schopný použít toalety a dokonce jsem dopředu plánoval, že budu každé ráno dělat cviky na posílení nohou a zad. V práci jsem pak chtěll používat bezbariérový záchod, a to bez jakéhokoliv zapojení nohou. Problém ale nastal hned při jeho prvním použití, když se ukázalo, že madla nejsou stavěna na váhu mého těla – neunesla mě. Byl jsem tak nucen posunout naplánovanou hranici a zapojit nohy i v práci.

Jsou to ale pouze tyto dva „privátní“ prostory, kde jsem se dosud postavil na vlastní nohy – doma a na bezbariérovém záchodě v práci. Dokonce musím říct, že mě představa postavení se někde na veřejnosti začala děsit. Jeden můj kolega, když mě uviděl, prohlásil, že tohle by byl nejlepší způsob vyznačování bezbariérových tras ve městě. Když bych prý přijel k nějaké bariéře, kterou bych nedokázal překonat, tak bych vstal a vozík přenesl. Pominu skutečnost, že jedinec nedokáže prázdný elektrický vozík nikam přenést (váží cca 100 kg). Šokující mi na tom přišla představa náhlého vztyčení se z vozíku. Jasně, sledoval bych jiný cíl. Nešlo by o to zakusit zkušenost vozíčkáře, ale zmapovat bezbariérové trasy. Přesto mi na tom přišlo něco nepřístojného, dokonce vulgárního. Jako by změna polohy byla něco výsostně intimního, jako by to bylo něco, co se na veřejnosti nedělá. Irituje nás, když vidíme bezdomovce spát na veřejnosti, čistit si zuby nebo brát léky. Podobně se na veřejnosti nemočí, někdo by možná řekl nekojí, a někomu dokonce vadí i převlékání. Existují činnosti, které jsou z veřejného prostoru vyloučeny a usednutí na něco, na čem se obvykle sedí, nebo zvednutí se z něčeho, z čeho se obvykle nezvedá, jakoby mezi takové činnosti patřily. Kdyby mě někdo viděl u takové činnosti, cítil bych se nepříjemně, obnaženě, svlečeně. Jako herec, který si nenasazuje masku v zákulisí, ale až na jevišti. Bez role, bez jasné role bych se necítil bezpečně. Kým bych potom byl? Co bych potom hrál? Na jeviště jsem musel vstupovat už v roli, do veřejného prostoru jsem musel už vjíždět na vozíku. Není to až tak obtížné, ale i to má své limity.

Existují lidé, kteří vědí, že je to experiment, že můžu vstát a chodit a existují lidé, kteří to nevědí. A ti, co to vědí, ohrožují nevědomost těch druhých. Když se mě například někdo před číšnicí zeptá: „Kolikátý den už na tom jsi?“, „Jak dlouho to chceš ještě vydržet?“, „Posiluješ nějak nohy?“, „Jak moc vážně to bereš?“, jako by mi sundával masku a já zase ztrácel roli. Už jsem se naučil, že musím každému, kdo o experimentu ví, na potkání vysypat, že se nesmíme podřeknout. Zatím jsem se setkal s neuvěřitelnou ochotou. Když o něco požádám, tak mi snad zatím všichni vyhověli. A když vidíte tu starost, to nasazení, s kterým vás dostávají, kam to nejde, tu péči a ochotu, tak vám naopak masku obtahují. Skrze interakci, skrze percepci mojí osoby okolím jakoby se ta nemohoucnost stávala nějak skutečnější. Představte si, že se o vás čtvrt hodiny starají dvě postarší dámy (ale třeba i půl hodiny) a vy byste potom vstal. Co vstal, vy si pak nedovolíte ani pohnout prstem u nohy.

Už jsem se naučil zvedat si nohy rukama. Když si potřebuju dát nohy dolů ze stupaček, abych se vešel pod stůl, tak si chytnu jednu nohu, musím ji zvednout, nasměrovat správným směrem a zase položit. Pak to samé s druhou. Nepoužít vlastní svaly, když můžete, není vůbec jednoduché. Jednou jsem vjížděl do výtahu, nějak jsem se zdržel při nájezdu a automatické dveře na fotobuňku se začaly samy zavírat. Lekl jsem se a ucukl s nohama. Nikdo mě naštěstí neviděl. Když sedím delší dobu někde v restauraci, tak mám tendenci občas zahýbat alespoň prsty u nohou, kotníky, změnit úhel ohybu v koleni, ale vždycky se nejdřív rozhlédnu kolem sebe a až když vyloučím nebezpečný pohled okolí, rychle provedu všechny pohyby najednou. Opravdu to není lehké. Nicméně jsem se rozhodl hrát roli vážně a na veřejnosti se prostě od pasu dolů nehýbu.

A teď si zkuste protáhnout nohy

Jeden komunikační partner mi tvrdí, že vozík, který mám půjčený, není příliš dobrý a že bych si měl zkusit ten jeho. Je pravda, že můj je schopný jet maximálně 6 km/hod a baterie mi vydrží dle povrchu a převýšení tak na 10-15 km. Jeho vozík udělá i 12 km/hod a baterie na jedno nabytí zvládne i 40 km. Ptal jsem se ho, jak by to chtěl udělat, vždyť bez něj se nehne z místa. A on sám navrhl, že bychom mohli zajít někam, kde mají pohodlná křesílka a tam že by si „přesedl“. Překvapilo mě, že by byl ochotný opustit svůj vozík na veřejnosti. Měl jsem pocit, že to je velice intimní záležitost i pro ostatní vozíčkáře. Budu to muset vyzkoušet. Možná při tom ale bude zajímavější nesledovat jeho, ale okolí.

Hlavní limitem života v takto vymezených hranicích se stala toaleta. Pokud vyrazíte někam ven, do parku nebo třeba i hospody, pravděpodobnost výskytu bezbariérové toalety hraničí téměř s nulou. Dát si pivo mimo kancelář či domov představuje noční můru. Tak co s tím? Nebudu chodit ven? Nebo nebudu pít pivo? To asi ne. Všechno jako „choďák“, takže i pivo v parku. První oddaluji, co to jde, ještě nemám vymyšlen způsob řešení, nepiju. Pak se ale jeden z mých komunikačních partnerů vydává na malou. S asistentem a bažantem jde kousek opodál do křoví. Ok, teď už se jen zeptat, jestli mi taky půjčí asistenta s bažantem. Jasně že půjčí, je nadšen, že to beru až tak vážně, a taky u něj lze rozpoznat díl zvědavosti, jestli to skutečně zvládnu. Daný asistent pro mě není nikdo cizí, což v danou chvíli chápu spíš jako výhodu. Jde se mnou na místo, o kterém díky jejich předchozímu použití, nemám důvod pochybovat – prostě křoví. Zezadu mi podá bažanta, já se sám na sedátku posunu dopředu… a pak to přijde. Něco, co jsem nikdy v životě nedělal. Vyčůrat se vsedě v parku do úzkého plastového hrdla a ještě při tom nezávazně konverzovat s asistentem stojícím za mými zády se ukázalo jako poměrně netriviální. Nicméně po zdolání tohoto veskrze mentálního bloku jsem ztratil zábrany v další konzumaci piva a v další hodině se v této činnosti s vypůjčeným bažantem zcela osamostatnil. Nicméně bylo jasné, že mi velice pomohlo, že jsem tak činil ve společnosti, která je na toto počínání plně přivyklá (integrovaný soubor amatérského divadla). Obávám se, že kdybych do parku vyrazil se svými kolegy z Přírodovědecké fakulty, že by se mi tento mentální blok zdolával o poznání obtížněji.

Komunikační partner, od něhož jsem si ten večer přivykl půjčovat bažanta, se ovšem odebral domů dříve než já. Z parku jsme se přesunuli do přilehlé restaurace a já byl odhodlán, že si dám ještě jedno „poslední“ a vyrazím na záchod domů. Nicméně jak už to tak s posledními pivy bývá, dopadlo to zas o trochu jinak.  Ve chvíli, kdy už jsem byl rozhodnut opustit velmi příjemnou ale značně prořídlou společnost, sbalil nabíječku zpět do batohu a zaplatil, vzal můj dobrovolný asistent pet láhev, vylil její obsah a uřízl jí hrdlo. „Vyjeď ven, zajeď do prvního průjezdu a já ti zatím objednám další.“ Byl jsem trochu v šoku. Nicméně byla to výzva. Nakonec se ukázalo, že tento improvizovaný bažant je daleko praktičtější než ten oficiální. Minimálně je skladnější, má širší hrdlo a nic se nestane, když si ho zapomenete doma. Problém u těchto akcí je ten, že je spojen s alkoholem. Tedy, že postupně ztrácíte zábrany a tím i analytickou citlivost a zejména, že si na spoustu věcí už druhý den nevzpomenete.

Vjel jsem do poměrně hlubokého vnitrobloku, pocitově dosti daleko od ruchu hlavní ulice, když se mi do obličeje rozsvítilo světlo. Zaváhal jsem, po chvíli nejistého zvažování jsem dospěl k závěru, že když chvíli počkám a následně budu dělat pouze pomalé plynulé pohyby, tak se mi fotobuňku podaří obelstít. No asi dvakrát se mi ji podařilo znovu rozsvítit. A i když jsem si připadal, jako kdybych močil ve výloze, asi mě při tom nikdo neviděl. Po cestě domů jsem krásně zmoknul.

Noční návrat v dešti

[tabs type=”horizontal”][tabs_head][tab_title]Kdo je Robert Osman?[/tab_title][/tabs_head][tab]RNDr. Robert Osman, Ph.D. je sociálmí geograf a pracuje jako odborný pracovník Geografického ústavu Masarykovy univerzity. Současně pracuje v Oddělení environmentální geografie na Ústavu geoniky Akademie věd ČR. Zaměřuje se na kvalitativní geografické metody: nestrukturované rozhovory, mentální mapy a zúčastněná pozorování. Mezi jeho hlavní výzkumná témata patří geografie času, rytmicita místa, lidská teritorialita a geografie znevýhodnění.[/tab][/tabs]