V úterý v 10 hodin měl být start dalšího „mého“ závodu, SG do superkombinace. Po několika odkladech se jury rozhoduje přesunout ho na jiný den. Dvouhodinové marné čekání nikomu ze závodníků na klidu nepřidává… V pravé poledne padne další, tentokrát kladné rozhodnutí: pojede se aspoň slalom do superkombinace.
Před 14 hodinou si prohlížíme trať, v husté mlze a za deště. Ve tři začíná závod, ale já mám pořád spoustu času, protože startuju s číslem 86. Tuším, že se svým handicapem na tak prudkém kopci a rozbité trati nemám skoro šanci dostat se do cíle, což se kolem 17. hodiny potvrzuje. V první vertikále, ještě v nejprudší pasáži, vjíždím do ohromné díry, která mě doslova vystřeluje z trati. A můj sen na dobré umístění je u konce.
Dole v cíli dávám rozhovor pro Českou televizi a Český rozhlas a v 17,20 mizím z kopce a spěchám do vesnice. Musím se rychle připravit k odjezdu na hokej Česko–Kanada. Odjezd je stanoven na půl sedmou, což stihnu, když vynechám večeři.
Sláva, sedím v autobusu. A usínám. V osm jsme v Soči a spěcháme na stadion, neboť naši borci již hrají. Stíháme zbytek první třetiny za stavu 0-0. Je to zážitek, kluci se perou jako lvi. Nakonec prohráváme po heroickém výkonu pouze 1-0. Češi hráli skvěle, ale bohužel Kanada byla silnější. Naši kluci si však za svůj výkon zaslouží obdiv!
Taky na konci zápasu, i když prohráli, sklízejí aplaus, a to i od místních. Návštěva byla velmi slušná: asi 4 500 lidí. Kluci si to určitě užili. A my jsme fandili, co nám síly stačily.
Zhruba ve 22 hodin jsme sehnali autobus, který nás má odvézt. Ještě návštěva jídelny a malé jídlo na cestu, a po malém bloudění po Soči konečně ve 23 hodin vyrážíme do naší horské vesnice.
Po všech „procedurách“, k nimž patří i prohlídka auta, se konečně půl hodiny po půlnoci dostávám na pokoj. Ještě telefonát s milou, a honem napsat článek, který touhle větou v 1.45 končí.
Oldřich Jelínek, reprezentant ČR v monoski
Další díly seriálu ze Soči najdete v rubrice reportáže
