V tomto příběhu jsem sice hlavní roli nehrála, ale celý se odehrával před mýma očima.
Jednou do nemocnice, kde jsem zrovna ležela, přijali devadesátiletou babičku. Stala se z ní moje spolupacientka na pokoji. Její šedesátileté dceři řekli, že tam s ní být nemusí, že ony, sestry, jsou studované, a tudíž si s ní hravě poradí. Neporadily – babičku nemohly donutit vstát z postele, zarytě odmítala se umýt, převléknout a nemocniční stravu, tu už vůbec do ní nedostaly.
Dcera, která se o ni doma starala a moc dobře věděla, jaká je s ní práce, se přišla na třetí den zeptat, jak si tedy s babičkou poradily. Sestry uznaly, že je nad jejich síly a paní Dceru přijaly, aby se o stařenku starala.
„Ale žádné násilí, nebo zvedání hlasu,“ řekla rázně staniční sestra.
„Nebojte, není potřeba.“ Chvíli přemýšlela, pak ale dodala: „Nevím, jak vy, ale já bych v životě na matku ruku nezvedla. A ani hlas.“
Jejím příchodem se rázem vše změnilo.
„Mami, vstáváme, je ráno. Umývat, oblékat.“
„Ani mě nenapadne,“ bránila se stará žena. „A co bych se umývala, nejsem prase.“
Tím považovala rozhovor za skončený a přetáhla si peřinu přes hlavu.
„Mami, přijde chlap.“ Nevěřily jsme vlastním uším, ale zabralo to. Babička vykoukla z peřin: „Chlap?“
„Ano. A mladý! Pan doktor. Fešák, fešák! Bude se chtít na vás podívat.“
„Na mě?“
Paní dcera přikývla: „A na koho? Snad ne tady na mladou,“ spiklenecky na mě mrkla.
Zabralo to. Babička se celá vydrhla, oblekla si čisté pyžamo a čekala.
S příchodem snídaně nastala situace velice podobná:
„Odneste si ten nemocniční blivajz!“
Paní Dcera na chodbě převzala od sestry talíř se snídaní a vešla na pokoj:
„Mami, ten mladý pekař od rybníku vám přinesl čerstvé rohlíky. Jen pro vás.“
Staré ženě se rozzářily oči: „Ten svalovec?“ A snídaně v tu chvíli zmizela v jejích útrobách.
Večer nás ale čekalo divadlo nejlepší:
„Mami, umývat.“
„Ani náhodou. Neskládala jsem uhlí, nebyla jsem v poli.“
„Ale tady ve vedlejším pokoji jsou mladí chlapi.“
„A myslíš… že by v noci?…“
Sestry nevěřily vlastním očím, jak se stará žena neustále umývá a dožaduje čistého pyžama. A bez křiku. Jen člověk musí mít tu správnou motivaci.
Věra Schmidová
